Až do roku 2013 byli Entombed jistota. Tehdy se ovšem do krve pohádali oba zakládající členové, zpěvák Lars Goran Petrov a kytarista Alex Hellid a rázem bylo po ptákách. Jako kdyby stylotvorná minulost neexistovala a vše převážily osobní útoky. Přitom Entombed měli být na co pyšní, protože desky jako „Wolverine Blues“ a „DCLXVI: To Ride Shoot Straight And Speak The Truth“ rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v devadesátých letech nabídla švédská deathmetalová scéna. Zejména proto, že kapela v nich nečerpala pouze ze smrtícího kovu a k pachuti hniloby a rozkládajících se mrtvol přidávala vlivy starých punk/hardcorových kapel, o Motörhead ani nemluvě.
Přestože jejich další desk, z pozdních devadesátých a let a ze začátku milénia už trochu ztrácely sílu (za což možná mohl i odchod bubeníka Nickeho Anderssona, který byl největším obdivovatelem starého rock n´rollu, což demonstroval ve své další formaci The Hallacopters), nikdy Entombed nešly pod hranici průměru. Jejich vliv i činnost byly ovšem stále menší a možná proto konflikt Petrova s Hellidem působil spíše blahodárně. Odštěpené čtyři pětiny kapely si ke starému názvu přidaly dovětek A.D. Tím demonstrovaly nový začátek, který odstartovaly s příznačně nazvanou deskou „Back To The Front“. Ta byla pro Entombed A.D. hodně důležitá. Zaprvé obsahovala porci vysoce kvalitního death n´rollu a za druhé ukázala, že to Švédi stále ještě myslí velmi vážně.
„Back To The Front“ nepřinesla ovšem vůbec nic objevného, což stoprocentně platí i pro novinku „Dead Dawn“. I s ní dostane letitý fanoušek kapely přesně to, na co je od Entombed zvyklý už od začátku devadesátých let. Neustupuje se ani o milimetr stranou, což je na velmi úzkém deathmetalovém hrišti vždycky trochu problém. Snadno totiž dojde k opakování, k vykrádání sebe sama, rozmělňování nápadů. Tím se pak potvrzuje fakt, že jakákoliv deathmetalová parta si své nejlepší a nejplodnější léta odbyde za první roky kariéry (čest výjimkám typu Carcass) a pak se už její tvorba stává stále stejnou, průhlednou a lehce předvídatelnou.
To je pochopitelně případ i u Entombed A.D. a to nejen na novince „Dead Dawn“, ale i na jejich dva roky starém debutu. Posluchačům se nedostane vůbec nic nového, nic co by nečekali,nic překvapujícího. I když třeba v titulní „Dead Dawn“ to zachrastí příjemným motörheadovským tempem a pravděpodobně nejlepší skladba kolekce „The Winner Has Lost“ nakoukne do hájemství melodic death metalu a místy připomene Finy Sentenced z dob desky „Amok“, jedná se spíše o mírné zpestření zajetého standardu.
Jak již bylo zmíněno výše, Entombed (a vlastně ani Entombed A.D.) nikdy nešli pod laťku průměru. To se neděje ani v případě „Dead Dawn“. Opět máme co do činění s dílem slušným, nadprůměrným a řemeslně dobře zvládnutým. Otázka ale je, jestli to není od kapely (dobře, dobře nejsou to úplně původní Entombed), která kdysi ovládala scénu s výtečnou „Wolverine Blues“, trochu málo.
|
