Nestačilo nijak slavné loňské album „Inside The Vertigo“ nového projektu zpěváka Jeffa Scotta Sota, jenž nese jeho příjmení? Trvalo to jen rok a Soto je zpět s materiálem novým a člověk si tak říká, že v tomto případě rozhodně platí, že méně je někdy více. Soto se totiž už dlouhá léta pohybuje v jakémsi zakletém kruhu, kdy je schopen dát dohromady jen alba, která se velmi těžce odlepí od hranice průměrnosti, ovšem zase jeho účast na řadě projektů (zejména těch ve stylu AOR) patří ve svém ranku k těm velmi slušným, kritiky i fanoušky ceněným. Naneštěstí se Jeff rozhodl poslední léta spíše pěstovat svou sólovou kariéru a i když se v rámci Soto snaží svět přesvědčit, že je to vlastně regulérní kapela, stále je to pořád jen hlavně on a jeho doprovodná parta.
U novinky „Divak“ platí to samé, co bylo na tomto místě řečeno loni u příležitosti vydání „Inside The Vertigo“. Znovu se ukazuje, že Soto opravdu zpívat umí (o čemž snad nikdy nikdo nepochyboval), ale také to, že trpí snad čím dál větší skladatelskou impotencí. Navíc se pomalu vrhá do stylu, kde mu to nesluší, protože jeho hlas vždy spíše vyzněl v jemnějších polohách a ne v záplavě panterovských riffů, do kterých je nucen štěkat kousavé texty. A právě na tuhle strunu „Divak“ hraje. Stačí si poslechnout třeba dost hroznou „Freakshow“ (i když kytarové sólo se zde povedlo) a je jasné, že tudy prostě Sotův vlak nemůže projet.
Proto pak baladická „In My Darkest Hour“ působí alespoň ze začátku jako vítané osvěžení, nicméně i ta se rozplizne v nevýrazném refrénu a její konec dokonale zazdí podivné symfonické manýry. V tomto směru je poněkud lepší záležitostí „Misfired“, která by mohla být docela dobrou AOR záležitostí, ovšem to by zase musela postrádat zatěžkaný metalový zvuk. Ten je celkovým problémem alba, protože kytary místy až přeřvávají to, co je na albu nejzajímavější a tím je samozřejmě hlas hlavního protagonisty.
Nelze říct, že by se zde nenašly zajímavé momenty. Patří k nim třeba jemnější části „Suckerpunch“ (ale koho, proboha, napadlo vrazit do akustické sloky dvoukopáky!), které pak vyrostou v celku příjemný refrén. Špatná není ani „Fall From Grace“, jenž si drží starou melodiku a přestože není žádnou velkou hitovkou, neposlouchá se úplně tak špatně. Tohle jsou asi ty nejlepší momenty desky a to je ten problém. Jen momenty. Při ukrutné stopáži hodiny a pěti minut. Zbytek se dá nazvat, nebojím se ten výraz použít, kytarovým peklem, kdy by člověku po doposlouchání celé desky skoro až praskla hlava.
„Divak“ rozhodně nezmění sestupnou tendenci Sotových alb. Spíše ji ještě prohlubuje. Fanoušci budou ale pořád doufat, že se mu podaří přijít s něčím, co tvořil v rámci Talisman, Eyes nebo W.E.T. či po boku Yngwieho Malmsteena a Axela Rudiho Pella. Zatím se ale zpěvák pouští do věcí, které mu vyloženě přestávají slušet.
|
