Vydání této placky provázela slušná reklamní masáž. Lanvall pěl do médií ódy o tom, že konečně na desce uslyšíme reálný symfonický orchestr (konkrétně pražský filmový pod kondukcí Jaroslava Brycha) nebo prostý fakt, že se bude jednat o dosud nejtvrdší desku. Nelhal. V sestavě se mezitím odehrála další změna – před nahráváním samotným opustil bubenickou stoličku Roland Navrátil, a než byla nalezena náhrada v podobě Maxe Pointnera (což se podařilo až po natočení celého materiálu), na ni ve studiu dočasně usedl Sebastian Lanser, který se všech partů zhostil bez sebemenšího zaváhání.
Oba výše zmíněné prvky na desce odhalíme prakticky okamžitě. Po kratinkém, minutovém intru (v celé kapelní kariéře teprve druhým – prvek poměrně nezvyklý) se do nás opře nekompromisní riff, na poměry kapely velmi tvrdý a znatelně podladěný. Lanvall totiž objevil kouzlo sedmistrunných kytar a nebojí se jich využívat. Celá hudba díky tomu (a i nezbytnému otočení kolečka gain na aparátu, což je u využití takto nízkého ladění nutnost) získává mnohem modernější a metalovější podobu, ovšem kouzelná, až pohádková melodičnost prvních desek se slyšitelně vytrácí. Živý symfonický orchestr navíc celé nahrávce přidává punc větší vážnosti a serióznosti. Nabízí se tak srovnání s pozdějšími deskami od Nightwish, kteří v tu dobu orchestr využívali již pátým rokem, ovšem nutno říci, že tvorba Edenbridge se od finských legend přeci jen liší, a to hlavně mnohem lepší symbiózou zmiňovaných orchestrací s hutnými kytarovými podklady. Zatímco Tuomas Holopainen se již roky utápí v autorské impotenci a kolosální symfonika ji jen zakrývá a obaluje, Lanvall dokázal oba světy propojit v životaschopný celek.
Písně (jak to už autor má ve velmi chvályhodném zvyku) drží konstantní kvalitu, je na nich slyšitelný výrazně odlišný kompoziční proces, v němž je použito méně akordů, ale je kladen větší důraz na jejich propojení s vokálem a orchestrem. Tracky do uší již nenaskakují samy, ale je nutné jim svůj čas věnovat a postupně rozplétat všechny nitky svištící z reprobeden. Album na první poslechy již v době svého vzniku působilo lehce nepřátelsky a trvalo déle, než jsem si k němu dokázal vybudovat vztah.
Produkce je vskutku kolosální a těžko lze v podobném ranku hledat nahrávku, která by zněla mnohem lépe. Sabine je již dávno vyzpívaná a vyhledávaná zpěvačka (například v roce 2003 si zazpívala s již znovu hrajícími Power Quest), Lanvall obtížné etudy předváděl již na debutu, zde jich ovšem na úkor orchestru lehce ubylo. Speedové tempo lze zaslechnout pouze ve finálním opusu „MyEarthDream“, jež startuje skoro až metalcorovým riffem (jak název obou písní, tak i alba, se píše dohromady, bez mezer. Důvod mi ovšem uniká). Baladickou rovinu zde zastupuje pouhopouhá jedna kompozice s názvem „Whale Rider“ a typickou náladovou lanvallovinu předposlední položka „MyEarthDream Suite“. Všechny nezmíněné kompozice pak představují součet elementů, zmíněných ve druhém a třetím odstavci.
Lanvall se svojí jachtou Edenbridge nabral směr k drsnějšímu kytarovému soundu, ale nezapomněl na snovost, která jeho dítka provází od samého počátku.
K tomu radikálně přibylo orchestrací, takže místy má člověk i pocit, že poslouchá kousavější soundtrack k hollywoodskému velkofilmu. A toto je i onen břeh, na němž kapela zakotvila na dalších bezmála deset let. Následující dvě desky se od tohoto kurzu nijak neodchýlily, pouze přibylo poklidné nálady, a od další nahrávky i oficiálních klipů.
Edenbridge se touto deskou definitivně zapsali do análů melodického metalu a dnes jsou považování za nadprůměrnou a uznávanou kapelu, která jako jedna z mála přežila obrovský boom podobných kapel, které vznikly jen proto, že daný žánr ve své době (přibližně přelom milénia) byl na vrcholu popularity a obrovské množství skupin se na ní (bez zanechání čehokoli významného) jen svezlo. Lanvall díky své píli, technické preciznosti, skladatelským schopnostem, silným melodickým citem a své životní partnerce Sabine toto štěstí měl.
|
