„Byli to dřeváci. Byli nevýrazní jako Grateful Dead. Nesnášeli jsme je!“ Takhle se kdysi na adresu Candlebox vyjádřil basista staré, dávno už rozpadlé grungeové formace Tad Kurt Danielson, když se ho zeptali na vývoj grunge v polovině devadesátých let, kdy prapor po zdecimovaných Pearl Jam, Nirvaně, Alice In Chains a Soundgarden přebírala druhá generace grungeových hudebníků v čele právě s Candlebox, Creed či australskými Silverchair. Danielson měl tehdy pravdu v tom, že už tomu chyběla opravdovost, ta pachuť plesnivých garáží a skutečné sebedestruktivity. To už prostě Candlebox a další neměli. Ale na druhou stranu na pár chvil ještě udrželi grunge na výsluní.
Pro Candlebox nastala hvězdná chvilka hned na úsvitu jejich kariéry, kdy se jejich bezejmenný debut z roku 1993 s hity „You“ a „Far Behind“ stal trhákem, jehož se jen v Americe prodali čtyři miliony kopií. Pro začínající kapelu úspěch jako hrom. Ten ale nevydržel a Candlebox, posléze posíleni o původního bubeníka Pearl Jam Davea Krusena, nepotvrdili svůj status trvalejší grungeové hvězdy a po třech albech, které vykazovaly stále horší a horší výsledky, se v roce 1999 rozpadli. Tehdy už toho litoval málokdo a málokdo si také všiml, že se tahle parta v roce 2008 vrátila s deskou „Into The Sun“. Zkrátka a dobře, Candlebox už navždy zůstanou jen jednohitoví zázraci, kteří zazářili v době flanelových košil, ale dál už se prosadit nedokázali.
Možná je proto s podivem, že v roce 2016 stále ještě hrají a vydávají nové desky, přestože to s nimi loni, po de facto rozpadu celé sestavy, kdy v kapele fakticky zbyl jen frontman Kevin Martin, nevypadalo vůbec dobře. Jenže brzy se k němu vrátil zmíněný bubeník Krusen, našla se i nová kytarová sekce a náhle je tu „Disappearing In Airports“. V souvislosti s touto deskou je nutno jako nejdůležitější zmínit, že s grungem má společné už jen jméno kapely na obalu. Candlebox dneska už dávno nejsou kapelou, která by čerpala z punku, hardcoru a seattleských garáží. Možná i tohle bude důvod, proč se na ně staří muzikanti ze západního pobřeží dívají skrz prsty, protože, ruku na srdce, Candlebox mají dnes než k Alice In Chains mnohem, mnohem blíž k Bon Jovi.
„Disappearing In Airports“ tak působí jako kolekce jedenácti neškodných skladeb, jenž staví spíše na vzdušném kytarovém zvuku, který je lehce šmrncnutý U2, britskou kytarovou školou a klasickou americkou písničkou. A to i ve chvíli, kdy na chvíli nastoupí zhusta zkreslený kytarový zvuk v „I´ve Got A Gun“, kdy Martin šponuje hlasivky tak trochu po vzoru Kurta Cobaina, ovšem ani v tu chvíli kapelu neopouští ten esprit rockové univerzálnosti, přítulnosti ke střednímu proudu. Právě „I´ve Got A Gun“ je spolu s „The Bridge“ nejlepší položkou alba a asi ani ne jen proto, že se jedná o nejtvrdší věci, kde se předvádí zejména kytarový novic Mike Leslie, skoro až slashovskými sóly. Zbytek desky, možná ještě tak s výjimkou „Gods Gift“ je jen neškodnou záležitostí, jenž zaplaťpánbůh nesklouzává k bezbřehé vykrádačce a úlisnosti Nickelback, ovšem pořádný popový sexappeal taky nemá.
Na to už si ale fanoušci téhle kapely zvykli. Kdo si oblíbil tento skladatelský rukopis (zde z toho typického vyčnívá vcelku nápaditá úvodní skladba „Only Because Of You“) a nijak zvlášť výrazný a osobitý hlas Kevina Martina, zklamán nebude. Zklamán nebude ani ten, který touží po nenáročné kolekci odlehčených rockových věcí, které jej ale vůbec ničím neobohatí. Právě pro takového posluchače je „Disappearing In Airports“ jako dělaná.
|
