Touha poznávat nás vždy posouvala vpřed. Objevování neznámého patří k výsadám odvážných dobrodruhů. Jít tam, kde nikdo jiný ještě nebyl a překonat sám sebe. To třeba učinil i norský polárník Fridtjof Nansen, když se na lodi Fram vydal k severnímu pólu. A takovým objevitelem a polárníkem je i jeho krajan Ihsahn. Alespoň v rámci metalové hudby.
Ihsahnova šestá řadovka se jmenuje „Arktis.“ a zavede nás do chladných končin vzdáleného severu. Minulá deska „Das Seelenbrechen“ byla poměrně těžko stravitelná a obsahovala i dost ambientních partů. Novinka jde na to opačně a je posluchačsky nejpřátelštějším kusem Ihsahnovy diskografie.
„Disassembled“ je poměrně typickou Ihsahnovou skladbou, kde se snoubí prog metal s hudebníkovou black metalovou tváří a do toho krásně pěje již klasický host Einar Solberg z Leprous. Druhé skladby má Ihsahn na deskách vždy mega silné. I zde tomu tak je. „Mass Darkness“ začíná rozvážnými doomovými riffy, ale později se skladba pořádně rozjede a zaručeně vás překvapí a uzemní melodický, téměř heavy metalový refrén, kde zpívá i Matt Heafy z Trivium. Neskutečně energická a chytlavá věc. „My Heart is of the North“ se více zanoří do prog rocku a nechybí ani prvky blues a starého hard rocku. Oproti tomu „South Winds“ jede na uvolněnější notu a především začátek překvapí elektronickými rytmy. A i přes extrémnější pasáže zní skladba velmi příjemně. „In The Vaults“ má velmi napínavý a dramatický začátek. Takřka jen do kláves promlouvá Ihsahn svým krkavčím hlasem a dojem to dělá velmi sugestivní. Na novince je ale prostě Ihsahn pohodovější a tak skladba opět vyzní na muzikantovy poměry velmi přístupně a melodicky. Progresivní hudba je to však vynikající. Absolutně perfektně využité vokály.
„Until i too Dissolve“ ozvláštňují hard rockové riffy a zasněná atmosféra. Naopak v „Pressure“ ožije duch Emperor a skladba doslova ničí a rozsévá symfoblackovou „radost“. Ve „Frail“ si Ihsahn pořádně progově zařádil a ke „Crooked red Line“ si přizval Jorgena Munkebyho z Shining, aby mu už poněkolikáté zahrál na saxofon. 
Spojení je to opět vynikající a funguje na jedničku. Ihsahn střídá tvrdé pasáže s těmi klidnými a i když tentokrát ničím výrazně nepřekvapuje, poslech je to v podstatě příjemnější, než na minulé nahrávce. Ambient totiž vymizel a tahle deska je prostě písničková. Závěrečná „Celestial Violence“ je epickým vyvrcholením a dramatičnost ovládá Ihsahn dokonale. Ty přechody z klidu do bouře jsou naprosto plynulé a vynalézavé. V písni opět uslyšíte Einara Solberga, který podává jako vždy perfektní výkon.
Je konec. Výprava skončila. „Arktis“ je deska, která nepřináší tentokrát nějaké vyložené inovátorské fígle, ale zároveň ukazuje, jak je Ihsahn pružný skladatel, schopný se ponořit prakticky do jakéhokoliv žánru a že nad svou hudbou přemýšlí. Rozhodl se pro přístupnější, měkčí desku. „Arktis“ je dobrodružné album, které může simulovat výpravu či cestu. Cestu fascinující hudební krajinou.
Přesto inovátorské exploze z „After“ nebo „Eremita“ nebylo dosaženo. „Arktis.“ je sice vynikajícím počinem, přesto lehce zůstává ve stínu těchto dvou předchůdců.
|
