Existují dva pohledy, jak se na Sixx: A.M. dívat. Ostatně ani sám Nikki Sixx v tom očividně nemá jasno. Před vydáním minulé desky „Modern Vintage“ skálopevně prohlašoval, že tahle parta je důstojným nástupcem Mötley Crüe, kteří právě jeli rozlučkové turné. Teď, po headline turné, které kapele dodalo pořádnou dávku sebevědomí, zase tvrdí, že Sixx: A.M. jsou regulérní a svébytná kapela, která nemá s Mötley Crüe skoro nic společného. Nikki je samozřejmě tlučhuba, to už každý ví dávno a většina jeho prohlášení vyplývá z jeho manažersky hbité povahy. Co to ale znamená pro posluchače? Ten, když se bude na Sixx: A.M. dívat jako na nástupce Mötley Crüe, odhalí v celé nahotě jistou skladatelskou bezradnost současného souboru, chybí pocit sounáležitosti a ze všeho tak trochu čouhá kalkul. Když se ale na novou Sixxovu partu bude dívat jako na absolutně novou kapelu, bez předsudků a bez srovnávání s protagonistovou minulostí, už to tak zlé nebude.
Oni toho totiž Sixx: A.M. s Mötley Crüe společného zas tolik nemají. Rozhodně ne s bujarou dobou z období „Too Fast For Love“ nebo „Shout At The Devil“, kdy jim člověk věřil naprosto každé slovo, protože oni žili přesně tak, jak zpívali. Rychle, drsně, nebezpečně. Sixx: A.M. nemají mnoho společného ani s hitovou vypulírovaností „Dr. Feelgood“, přestože by Nikki rozhodně byl rád, kdyby se mu opět povedl podobný majstrštyk. Jistě, některé styčné body tam jsou, protože Sixxův rukopis je už léty prověřený, ale je to slyšet jen v náznacích, v drobných pasážích.
Nikki byl pochopitelně vždy dobrý skladatel, který je podepsán pod celou řadou hitů, mezi které můžeme zařadit i první singl jeho současného souboru „Life Is Beautiful“ z desky „The Heroin Diaries Soundtrack“. Jenže v součanosti se člověk nemůže ubránit pocitu, že jede už tak trochu ze setrvačnosti. Že jen plní formu, kterou si vytyčil a která je tvořena z univerzálního amerického rockové těsta. Bylo tomu u „Modern Vintage“, je tomu tak i u „Prayers For The Damned“, i když novinka nezačíná vůbec špatně, protože pilotní singl „Rise“ s queenovsky pojatým začátkem je velice slušná věc, která desku pěkně rozjede. Chvíli to vydrží, ovšem při titulní „Prayers For The Damned“ to začne trochu skřípat, kdy člověku začne trochu lézt krkem všudypřítomná nabubřelost (vrcholící v takřka neuposlouchatelné "Rise Of The Melancholy Empire"), což je od starého pankáče, jakým je Sixx, trochu nezvyk.
Právě ona nabubřelost a zbytečně přehulený sound ubíjí jinak vcelku slušnou „Better Man“ a definitivně posílá pod zem už tak docela slabé kousky „Can´t Stop“ a především „Belly Of The Beast“. Ovšem když Sixx vytáhne své staré nejsilnější zbraně, kde ještě zcela nezapomněl na klasický rock n´roll, je z toho „Everything Went To Hell“ a riffová „The Last Time (My Heart Will Hit The Ground)“, tedy dvě slušné skladby, které můžou patřit k vrcholům současných Sixx: A.M. Ovšem co naplat, když „Kickstart My Heart!“ nebo „Wild Side“ zůstávají kvalitativně na míle daleko.
Jako první se na mysl tak krade slovo „obyčejnost“. Nikdy bych si nepomyslel, že to bude právě v souvislosti s Nikki Sixxem. S tím cool chlápkem z Hollywoodu, jenž ukazuje fakáče celému světu. Teď posluchač dostává zfotrovatělého rebela, jehož lišácký úšklebek nahradil… americký úsměv. Ona v podstatě tahle deska není špatná. Možná by se dalo říct, že i docela dobrá. Jenže to je od Nikkiho Sixxe a koneckonců i DJ Ashby docela dost málo.
|
