Objektivně vzato patří finští The 69 Eyes už mezi stálice. To s sebou nese řadu výhod, ale samozřejmě sem tam se najde i opak. Finové už dávno mají své jisté. Od počáteční inspirace u Mötley Crüe a dalších hairmetalových velikánů ušli koncem devadesátých let pořádný kus cesty k fascinaci gotikou a dokonce i horror punkem The Misfits, aby svého vrcholu dosáhli trojicí desek „Paris Kills“ (2002), „Devils“ (2004) a „Angels“ (2007). Z potenciálu těchto svých bestsellerů vlastně čerpají dodnes, protože právě v té době, kdy se v minulém desetiletí jejich vývoj zastavil, se The 69 Eyes pro své fanoušky stali jistotou. To je do jisté míry velká deviza, ovšem znemožňuje jakýkoliv posun.
Proto je „Universal Monsters“ přesně takovou deskou, jakou jejich posluchači čekají. Je gotická až tma, čpí z ní inspirace tajemnem, popový sexappeal a schopnost napsat dobře zapamatovatelnou skladbu. Jedinou změnu, vpravdě jen takřka minimální, možná doznal hlas hlavního helsinského upíra Jyrkiho 69, který hned od úvodních tónů otvíráku „Dolce Vita“ zní spíše jako zesnulý předák Type O Negative Peter Steele. Možná ještě, že využívání kláves, na kterých v minulosti stála řada hitů kapely (za všechny vzpomeňme geniální „Feel Berlin“) je na novince trochu potlačeno tak, aby větší prostor tentokrát dostaly kytary.
Jinak se ale posluchači dostává vrchovaté měry klasických The 69 Eyes, kdy nejlepší skladby kapela (ostatně jako ve většině případů) umístila na začátek alba. Tady konkrétně se jedná o oba pilotní singly, zmíněný „Dolce Vita“ a velmi výrazný „Jet Fighter Plane“. Oba platí za vrcholy celé kolekce, stejně jako popovým espritem šmrcnutá „Lady Darkness“ či škola klasického gotického střihu „Miss Pastis“. V těchto skladbách jsou The 69 Eyes pro letošní rok v plné síle. Ta ovšem není tak velká jako v roce 2012, kdy vyšla jejich předposlední deska „X“. Ta přece jen byla o krůček dál a představovala Jyrkiho partu na vrcholu tvůrčího rozpoložení, které mohlo konkurovat formě, kterou kapela měla v minulé desetiletce.
Tak trochu se zdá, že potenciál nebyl tentokrát využit na sto procent a proto taková „Jerusalem“, která mohla být vzhledem k vynikajícímu gradujícímu finále jedním z tahounů desky, působí tak trochu polovičatě. Podobně jako „Rock n´Roll Junkie“ do které kapela nedokázala implantovat tu správně tajemnou atmosféru, o kterou si daná skladba vyloženě říká. A nakonec jsou tu i zbytečné položky „Blackbird Pie“ nebo “Stiv & Johnny“ (že by staří punkové Bators a Thunders?), které jsou jen obyčejnými rockovými písničkami bez atmosféry, kterou The 69 Eyes vždy parádně uměli.
Ale i tak lze „Universal Monsters“ považovat za velmi dobrou nahrávku. Posluchač ji pod kůži dostává trochu složitěji, protože přece jen není tak výrazná jako „X“, ale fanouškům kapely rozhodně nezpůsobí nepříjemné překvapení.
|
