Jen málokterý muzikant působí v jedenadvacátém století jako větší fosílie než Yngwie Malmsteen. Tunami zlata ověšený Švéd stále ne a ne pochopit, že už dávno nejsou osmdesátá léta a svět nestojí v němém úžasu nad jeho (bezpochyby mistrovskou a brilantní) kytarovou hrou. Malmsteen jako by si žil uzavřený ve svém vnitřním světě, kde stále kraluje jeho Fender Stratocaster a kde se do heavy metalu nebo heavy rocku, chcete-li, roubují harmonie od mistrů vážné hudby, jako byli Vivaldi, Beethoven či Paganini. Nějak mu totiž uniklo, že v kalendáři už je rok 2016.
V roce 1984, kdy vyšla debutová deska „Rising Force“ stál bleskurychlý Švéd rázem na vrcholu světa. Jeho hra inspirovaná Ritchiem Blackmorem a Uli Jon Rothem byla jedinečná a nikomu tehdy nevadilo, že „Rising Force“ je takřka instrumentální album. I tak se dostalo do žebříčků nejen v domovském Švédsku, v Japonsku (což nepřekvapí), ale i v Americe. V budoucích letech inklinoval spíše ke komerčnějšímu pojetí hudby, kdy sice neopustil svou ekvilibristiku, ale začal skládat líbivější songy, kterým svůj hlas propůjčili takoví pěvci jako Jeff Scott Soto, Joe Lynn Turner nebo Michael Vescera. Kupodivu glanc neztratil ani v devadesátých letech, kdy už se na něj dívalo skrz prsty, ovšem silná alba „The Seventh Sign“, „Magnum Opus“ a „Facing The Animal“ jeho jméno udržovala ve světové špičce.
Jenže Malmsteen je povaha nevyzpytatelná, se kterou lze jen těžko vyjít a proto se brzy rozhádal s pěknou řádkou muzikantů a zahleděn do sebe začal chrlit jedno velmi průměrné album za druhým. Bylo jasně znát, že nápady sakra rychle dochází, instrumentálních kompozic bylo čím dál více a na tom nic nemění ani letošní řadovka „World On Fire“. Co nemění, trend se možná ještě více prohlubuje. Stejně jako v případě předchozí čtyři roky staré „Spellbound“ si celou desku Yngwie nahrál sám a zhostil se i sólového zpěvu, což není zrovna jeho parketa.
Možná i proto je na novince zpívaných kompozic poskrovnu a ani ony nedají zavzpomínat na časy „Heaven Tonight“, „Teaser“ či „Making Love“. Ani ty nejlepší věci jako je titulní „World On Fire“ a rychlopalná „Soldier“ nesplňují parametry nejlepších Švédových skladeb a spíše se jen sbírají drobečky po hostině, která ale už dávno skončila. Po většinu času se ale dostává ke slovu Malmsteenova kytara. Precizní práce, samozřejmě, ale slyšená už milionkrát a v neotřelejším podání. Dnes už jeho rychlé prsty sotva koho uchvátí…
Ano, Yngwieho umění zabraňuje tomu, aby deska sklouzla do jakési trapné parodie, sté variace na „Rising Force“, ale jeho nová alba je stále těžší a těžší uposlouchat do konce. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit.
|
