Metal žije (a nejen to)! Jak jinak si vysvětlit vysokou návštěvnost, která na plzeňském Metalfestu každým rokem roste. Letos se počet návštěvníků bezpochyby dostal na rekordní číslo, což bylo patrné jak na první pohled při příchodu do Lochotínského amfiteátru, tak z celkové atmosféry, kterou si pochvalovali samotní organizátoři i kapely. Složení publika muselo být pro ně také více než potěšující. V řadách fanoušků měla zastoupení starší generace, dobře si pamatující nejen zlatý věk heavy metalu 80. let, i nová metalová krev, holdující si ve všech možných subžánrech.
Kouzlo sedmého ročníku jako první okusili čeští Eagleheart, vždy skvěle naladění a na festivalových pódiích již ostřílení, aby štafetu následně předali nekompromisním deathařům Entombed A.D. a heavymetalovým pohodářům Grand Magus. Početnější kotel nicméně čekal až na britsko-švýcarské Gloryhammer. Pětičlenná sebranka, kterou v roce 2010 založil frontman skupiny Alestorm Christopher Bowes, naservírovala publiku ten nejryzejší epický power metal, přímo nabitý chytlavými melodiemi a jednoduchými popěvky, a to se silným parodizujícím nádechem a nadsázkou. Zalíbení v různých fantasy příbězích a jejich svérázné kostýmy ostatně mluví samy za sebe. To, že metalistům není humor cizí, se ale potvrdilo hned u první skladby „Infernus Ad Astra“ a totéž platilo až do úplného konce. Gloryhammer si podmanili většinu příznivců a z pódia odcházeli za hlasitého aplausu.
Bylo tedy na Bloodbound, aby na scénu zase vrátili onen vážnější a civilnější projev. Pro Švédy to nebyl problém. Svůj hodinový koncert odehráli (jak je jejich zvykem) s velkým nasazením a víceméně potvrdili statut festivalové jistoty. Tahounem byl bezpochyby zpěvák Patrik Johansson, jenž bodoval nejen svým pěveckým umem, ale i velkým charismatem a schopností brilantně komunikovat s diváky. Největšího ohlasu se tradičně dočkaly zejména hitově sršící skladby, z nichž zmiňme třeba „In The Name of Metal“ či „Moria“, chválu si zaslouží ale i zbytek setlistu. Vystoupení mělo totiž dynamiku, energii i spád.
S nástupem další kapely přišel žánrový kotrmelec směrem k trochu extrémnějšímu pojetí, konkrétně k metalcoru a melodickému deathu. Slovo dostali zkušení borci Heaven Shall Burn, aby v jinak žánrově poklidnějším programu nadělali trochu paseku. A povedlo se! Řvoun Marcus Bischoff svým agresivním projevem nenechal nikoho chladným a kapela šlapala jako hodinky. Technicky precizní vystoupení!
Na vysokou laťku se těžko navazuje, jenže když to vezme do ruky velký Viktor Smolski, obavy můžou jít stranou. Jeho odchod z Rage na tom nic nemění. Běloruský muzikant i nadále srší geniálními nápady a jeho nové uskupení Almanac to jenom dokazuje. Už jen samotná sestava předpovídá velké věci. Mít vedle sebe takové zpěváky, jako je Andy B. Franck (Brainstrorm), David Readman (Pink Cream 69) a Jeanette Marchewka, to je neskutečná zbraň a její účinnost se osvědčila i naživo. Pěvecké trio excelovalo ve všech směrech a ta symbióza a harmonie až braly dech. Z takové skladby „Self-Blinded Eyes“ člověka dokonce mrazilo. Sám Viktor si pak počínal jako pravý mistr. Svoji hru nijak neupřednostňoval, naopak po celou dobu jednal s citem a ohledem na ostatní členy a orchestrální podklad. Almanac tak působili jako soudržná a jednotná kapela, ve které panuje vzájemný respekt i pokora.
Nejvíc toho pochopitelně zaznělo z aktuální desky „Tsar“, která je plná bombastických melodií, na program se však dostaly i skladby od Rage. Ať tak či onak, jednalo se bezpochyby o jeden z nejlepších a nejpůsobivějších letošních zážitků.
Show obřích rozměrů měla ale teprve přijít. Na řadě byla hlavní hvězda programu Nightwish, která ještě v ten den obdržela platinovou desku za poslední počin „Endless Forms Most Beautiful“. Kapela se odvděčila ve velkolepém stylu a maximálně naplnila svůj umělecký záměr posledních let přibližovat se ve své tvorbě filmovému světu. Na diváka kromě jiného tedy čekal i vizuální zážitek, promyšlený i do toho nejmenšího detailu. Ohně, bohaté světelné efekty a videoprojekce – to vše spolu perfektně ladilo. Nightwish se do toho navíc představili ve své největší formě, takže Plzeň mohla být svědkem jednoho z jejich nejlepších vystoupení. Nemalou zásluhu na tom má všestranná zpěvačka Floor Jansen, která kapele nabízí dosud nevídané možnosti. Je libo starší písničky z období, kdy za mikrofonem stála ještě Tarja? Nebo snad máte radši ty novější v podání Anette? Nic není problém. Floor je schopná opery, rockově (nebo dokonce metalově) dravého projevu i jemného hlasu (a to ještě Nightwish zdaleka nevyužili její celý potenciál!). Ke skvělému výkonu pak přispěla i celková pohoda, která z kapely už dlouho vyzařovala, včetně jinak poměrně chladného klávesisty Tuomase Holopainena. Ve výběru skladeb se vsadilo na poslední čtyři desky. Ke slyšení byly typické hitovky („Nemo“, „Storytime“ či „Élan“), folkově načichlé skladby („I Want My Tears Back“ či „My Walden“) i dlouhosáhlé kompozice („Ghost Love Score“, „The Greates Show on Earth“), které patřily k vrcholům celého koncertu. Nightwish zvládli roli headlinera bravurně a skvěle zakončili první festivalový den.
|
