Plzeňský Metalfest se probudil do druhého dne a bylo se opět na co těšit. Podmínky pro další dění byly naprosto ideální. Téměř každá kapela se mohla pochlubit silnou podporou pod pódiem, bouřlivé reakce byly však často slyšet i ze zadních řad. Celý den navíc podporovalo příjemné počasí, které jako by se letos rozhodlo být milosrdné a Lochotín ušetřilo od všech černých mraků. Do toho si připočtěte bohatý line-up plný velkých jmen, profesionální organizaci a zaplněný amfiteátr a máme postaráno o další nevšední zážitek.
Kaňku na jinak perfektně připraveném programu přinesla až vynucená změna, kdy Sirenia své vystoupení zrušila kvůli rodinným nepříjemnostem, které potkaly zpěvačku Ailyn. Pořadatelé narychlo povolali ne příliš známou německou partu Reno Vega, hrající syrový rock s příměsí blues a stoner. Protagonisté, vědomi si toho, že většina s touhle rošádou nepočítala, se proto nehnali do žádných experimentů a svoji tvorbu, přímo dělanou pro oddychový poslech, představili se vší skromností a vděkem.
Crematory už si mohli počínat daleko odvážněji. V případě jejich stylu není ale třeba nějakých přehnaných gest. Hudba mluví za vše. Němci se tak ponořili do tajemných vod gothického metalu, místy podpořeného jednoduchou elektronikou, a do odpoledního světla přinesli velkou dávku šera a temnoty. Zpěvák Felix se tradičně chopil growlu, kytarista Tosse zase obstarával čistý vokál. Oba si vedli více než obstojně a tím vytvořili velmi působivý a zajímavý hudební kontrast.
S příchodem symfo/pop metalových Delain se vše mohlo opět rozzářit. Holandská skupina v čele s extravagantní Charlotte Wessels si každým rokem získává více a více fanoušků a díky tomu si vysloužila atraktivní čas i na Metalfestu. S popularitou ale ruku v ruce stoupá i kvalita. Nejvíce je to poznat právě na Charlotte, která se ukázala nejen jako jistá a precizní zpěvačka, ale také jako skvělá showmanka. Oproti dva roky starému vystoupení například zdokonalila intonaci (což bylo slyšet zejména ve vysokých polohách) a odbourala místy nepříjemný „mekot“. Podobné sebevědomí načerpala i celá kapela, nově posílená kytaristkou Merel Bechodt (Mayan, The Gentle Storm), která snese konkurenci i se zkušenými matadory, a neméně nadaným bubeníkem Rubenem Israëlem. Delain zkrátka odehráli velmi svěží koncert, při kterém zúročili své nabyté zkušenosti, a se stejnou pečlivostí sestavili i koncertní setlist. Ten dal prostor jak starším skladbám ze stále skvělé a účinné prvotiny „Lucidity", tak i novějším a hitově zaměřeným písním, včetně té nejaktuálnější „Suckerpunch“ z nejnovějšího EP „Lunar Prelude“.
Stratovarius byli jasnou sázkou na jistotu pro všechny vyznavače melodického metalu. Pokud totiž byla u předešlé skupiny řeč o zkušenostech, tak tady to platí dvojnásob. Škoda jen, že Finové (a jeden Švéd) díky tomu působí trochu profesorsky. Na pódiu byli v ten den hodně statičtí a energie, místo toho aby gradovala, se tak nějak pohybovala pořád ve stejné rovině (byť ve velkých rozměrech). Jinak se ale toho nedá moc vytýkat. Zpěvák Timo Kotipelto zažíval jeden ze svých opravdu povedených koncertů a kapela ho doprovázela s technickou přesností a profesionalitou.
Příznivci tedy mohli být maximálně spokojení a tím tak vytvořit skvělou atmosféru, která nevyžadovala žádné dlouhé hecování ani zběsilé pohybové kreace. Ke slušné power metalové jízdě postupně přispěly nejen starší osvědčené fláky jako „Hunting High And Low“ či „S.O.S.“, ale i skladby z aktuální fošny „Eternal“.
To u krajanů Lordi nastal poprask už při samotném příchodu na stage. Stačilo jen na malou chvilku spatřit frontmana Mr. Lordiho v jeho ikonickém kostýmu a bylo vymalováno. Skoro to vypadalo, jako by bylo jedno, co budou finská monstra hrát. Fanoušci jim od začátku doslova zobali z rukou. Na pódiu se přitom nedělo nic výjimečného, dokonce i show (která v jejich případě tvoří minimálně 50 % celého zážitku) byla o dost chudší než kdy dřív. Jenže kapela jednoduše vsadila na již osvědčené, občas kolem sebe rozházela nějaké ty konfety, prohodila něco ve smyslu: „Kur*a, tady je vedro!“ a víc už po ní nikdo nechtěl. Při hitovkách „Hard Rock Hallelujah“, „Devil Is A Loser“, „Would You Love A Monsterman“ se dokonce chvílemi až otřásala zem.
Konec sobotního dne obstaral legendární kytarista Zakk Wylde a přinesl mnoho rozporuplných reakcí. Koncert by se dal ostatně označit za jakousi přehlídku Zakkova hudebního myšlení, která zastínila všechny jeho hráčské kolegy.
Záleží na vašem úhlu pohledu, zda to oceníte či zatratíte. Velká část přítomných zvolila spíše tu druhou možnost a koncert dokonce předčasně opustila. Zakkovi to ale tak nějak bylo jedno a vsadím se, že s něčím podobným i počítal. Dlouhá sóla a pomalejší tempo nejsou prostě každému po chuti, až do konce tedy zůstali jen ti opravdoví fajnšmekři. Zakk si nicméně zaslouží minimálně respekt a velký obdiv nejen za jeho hudební schopnosti, ale i za to, že si to dělá po svém. Jít proti proudu se prostě jen někdy nevyplácí.
|
