Než se pustíme do shrnutí posledního dne sedmého ročníku Metalfestu, pojďme si připomenout několik potěšujících i zajímavých informací. Tou první je nevyšší návštěvnost v historii festivalu, což šlo snadno poznat při pouhém pohledu do areálu. Dále je to nejdražší program, který pořadatelé připravili. Přece jenom jména jako Nightwish, Lordi či Zakk Wylde něco stojí. S tím pak souvisí i největší scéna, která musela být pro tyto velikány připravena, a v neposlední řadě i nejbouřlivější atmosféra, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat.
Jedni z těch, kteří byli u toho, jsou i maďarští Wisdom. Ti si v posledních letech vydobyli statut velmi talentované skupiny s obrovským potenciálem. V nedělním poledni to jasně ukázali. Kapela, byť nevíří přílišnou originalitou, dala divákům přesně to, co je teď hodně v kurzu. Tedy svižný a nabroušený power metal se spoustou chytlavých melodií a zpěvných refrénů. Bude zajímavé sledovat, zda Wisdom čeká stejný osud jako třeba Powerwolf či Sabaton. Nakročeno mají stejně dobře jako obě dnes již (mega)populární kapely před několika lety.
Symfonici Visions of Atlantis oproti tomu už dlouhá léta stojí v dlouhé řadě za tou největší špičkou a koncertně to platí zrovna tak. Rakušané bohužel ve své kariéře doplácí na mnohačetné personální změny. Aktuální sestava má přitom na čem stavět. Čerství vítr ji přináší zejména francouzská pěvule Cleméntine Delauney, jejíž jemně sytý hlas měl v ten den asi největší kouzlo u citlivé a intimní balady „Winternight“. Své kvality nicméně potvrdila i v duetu s kolegou Siegfriedem Samerem, už se ale nejednalo o tak emočně působící zážitek. Visions of Atlantis si totiž po většině času libují spíše v rychlejších tempech, v nichž jsou však značně průměrní a ne tolik zapamatovatelní.
Své zastoupení v Plzni mělo i Dánsko a to díky již legendární (ne však zrovna doceněné) skupině D.A.D., která byla do programu zařazena až zpětně jako náhrada za girlband Crucified Barbara. Jak vidno, byl to skvělý tah! D.A.D. prokázali, že jim koluje v krvi melodický hard rock těch největších kvalit, přímo dělaný pro zaplněné stadiony. Koncert odsýpal jako po másle a na tvářích přihlížejících vykouzlil nemalé úsměvy.
Po pohodové šedesátiminutovce nás čekal převrat téměř o sto osmdesát stupňů. Na pódium totiž vtrhla ruská smečka Arkona, aby mohla rozjet nekompromisní folkmetalovou jízdu. Energie v tu chvíli tryskala na míle daleko. Největší zásluhu na tom má divoška za mikrofonem Masha, jejíž nasazení se dá rovnat s ostřílenými zápasníky bojových umění. V té chvíli se už tedy mohly naplno rozjet veškeré šílenosti typu circle pit či wall of death. Jenže Arkona nenabízí jen zběsilá tempa a jednoduché tancovačky. Takové skladby z posledního počinu „Yav“, které se tasí už s daleko komplikovanějšími postupy, si podle mě zaslouží o něco vnímavější poslech. To si uvědomují i samotní muzikanti a z projevu to bylo znát. Masha a spol. vždy dokázali jasně oddělit vážnější a sofistikovanější momenty od klasické divočiny a na diváky víc než kdy jindy útočili i emočně.
Příkladem může být píseň „Zaklatie“, jež působila až magicky a tím dokonce až brala dech. Skvělé vystoupení!
Ve vysoké laťce pokračovali finští Amorphis. Ty od začátku zdobil čistý masivní zvuk, takže jejich tvorba se mohla dočkat toho nejefektnějšího vyznění. Kapela tuhle příležitost chytla za pačesy a svými výkony strhla veškerou pozornost. Excelentní byl třeba zpěvák Tomi Joutsen, který zářil jak se svoji příjemnou barvou hlasu v čistém projevu, tak pořádným hlubokým growlem. Dlouhé proslovy nebyly třeba. Finové servírovali jednu písničku za druhou a valili nespočet skvělých a chytrých melodiích. V tomhle ohledu nutno pochválit perfektně účinné a harmonicky sladěné kytarové duo Holopainen-Koivusaari i celou rytmickou sekci v čele s bubeníkem Janem Rachbergerem, disponující tím správným důrazem a pestrostí.
Obrovský úspěch mohla slavit i Epica, která se též rok od roku může těšit daleko početnějšímu obecenstvu. O to sympatičtější může být to, že narozdíl od svých krajanů Within Temptation se jí to daří, aniž by se pokoušela zavděčit popové kultuře. Na studiových albech i koncertně totiž směřuje spíše k tvrdšímu a hlavně progresivnějšímu výrazu, díky čemuž svojí kvalitou neustále roste. Krásná zpěvačka Simone Simons je toho jasným důkazem. Znít tak krásně čistě a příjemně i v těch nejvyšších polohách jí ostatně můžou závidět i ty nejzkušenější vokalistky. Ani zbytek formace nezůstává pozadu. Holanďané mají aktuálně formu, která jim dovoluje různé experimenty. Pří skladbě „Sancta Terra" si třeba jeden z členů Coen Janssen odběhl i se svými klávesami k divákům, aby jim alespoň na chvilku zahrál nad hlavami. Skvěle v kapele funguje i vzájemná hudební komunikace, při kterém se projevuje její spontánnost i suverenita. Příkladem je bubenicko-klávesová předehra před skladbou „Cry For the Moon“, občasné popichování mezi sebou či dokonce fušování do nástroje vedlejšího kolegy.
Epica zkrátka převedla neuvěřitelně uvolněný výkon, který potvrzuje její neotřesitelné postavení na symfonicko-metalovém poli.
Pokud bychom Floor Jansen označili za metalovou královnu, Simone Simons za metalovou princeznu, tak na Uda Dirkschneidera vychází titul metalového dědečka. Jak to ale někdy bývá, mladá generace se od té starší má stále co učit. Udo by v tomhle případě mohl být jakýmsi vrchním mentorem. Nabroušené kytary, přiostřené hlasivky, nekompromisní rytmika a celý setlist sestavený jen z hitů Accept! Co dodat víc? Snad jen to, že nešlo pro závěr Metalfestu vybrat lepšího kandidáta.
|
