Otázka, kam se poděl zpěvák Claus Lessmann poté, co pravděpodobně definitivně opustil Bonfire (aby byl promptně nahrazen někdejším náhradníkem Uda Dirkschneidera v Accept Davidem Reecem), je zodpovězena. Lessmann hudbu na hřebík nepověsil, dal se dohromady s předákem kapel Casanova a Mad Max, Michaelem Vossem a základy budoucí superskupiny byly rázem položeny. Brzy na to se přidal bývalý basista Scorpions Francis Buchholz a fanoušci melodického hard rocku začali větřit, že se možná rodí něco zajímavého.
U kapel (nebo projektů, chcete-li) podobného ražení nestojí otázka tak, že by se pátralo po tom, jestli bude deska dobře zahraná. Bude, na to se dá vzít jed. Nepátrá se ani po stylovém zaměření. Jakpak by asi tak mohla znít deska někdejších členů Scorpions, Bonfire a Casanova? Pochopitelně, že se jedná o hard rock ze staré školy, který čerpá z výše zmíněných kapel a z jejich nejslavnějšího období, tedy z osmdesátých let (v případě Casanovy ze začátku let devadesátých). Kamenem úrazu spíš u podobných uskupení bývá, že členové, kteří byli na zenitu dejme tomu, před pětadvaceti, třiceti lety, nejsou schopni připravit dostatečně silný materiál, který by konkuroval jejich nejlepším dílům.
To nemůže ani debutová deska Phantom 5, protože přece jen „Love At First Sting“ nebo „Fireworks“ jsou sakra silné kousky, ale přece jen slabé tohle album určitě není. První, na co si posluchač vzpomene hned při úvodní „All The Way“, jsou pochopitelně Bonfire a to nejen díky nezaměnitelnému Lessmannově hlasu, ale i zásluhou songwrittingu a celkové atmosféře. Při prvních skladbách, jako je zmíněný otvírák „All The Way“, výtečná „Blue Dog“ nebo velice silná dvojice „Someday“ a „Don´t Touch The Night“, dokonce Phantom 5 připomenou ty nejsilnější chvilky téhle kapely.
Bohužel vysoce nastavenou laťku se nepodaří udržet po celou dobu desky a nejpozději po slušné baladě „Since You´ re Gone“ začne tahle německá pětice přece jen trochu nudit, protože ty nejlepší nápady si vystříleli už na začátku desky. Nezačne to být tragédie, to ne, ale věci z konce alba (za všechny jmenujme křečovitou „Why“) jsou přece jen o třídu níž než „Blue Dog“ nebo „Someday“. Ovšem o ostudu se v žádném případě nejedná.
Přesně tak by se totiž dala charakterizovat i celá deska. Phantom 5 se svým debutem nestvořili žádný milník rockové historie (čekal to snad někdo?), ale na hanbě kvůli svým skladbám stát nebudou. Když totiž porovnáme tohle album a počin „Glörious“ a ostatně všechno, čím se Bonfire posledních deset let prezentovali, je jasné, komu ten rozchod prospěl. Lessmann v současné době působí uvolněně a spokojeně, i když někdy hraje až moc na jistotu.
|
