DEFIATORY - Extinct
Thrash metal zažívá obrození, jež generuje nebývalý počet kvalitních alb. Před časem jsem v této souvislosti zmínil, že již nezbývá prostor pro průměrné spolky. Pro třináctý díl našeho seriálu je ale nutné eliminovat i některé víceméně povedené desky, aby se uvolnil prostor pro ta úplně nejlepší díla. Dnešní trio nahrávek je tedy nadupané jako stádo nasraných hrochů, v jejichž čele stojí nečekaný návrat amerických legend D.R.I.. My však začínáme ve Švédsku u party Defiatory, která se metalovému světu představila albem „Extinct“. Jeho obsah ale o nějakém začátečnictví vůbec nevypovídá, a pokud se blíže seznámíme s kvintetem muzikantů, zjistíme, že se není čemu divit. Pánové prošli mnoha a mnoha spolky, u kytaristy Ronnie Björnströma jsem kupříkladu napočítal celkem osm smeček, přičemž Defiatory jsou jeho devátou destinací. A tak je rázem snadno pochopitelné profesorské uchopení celé hudební mašiny, jejíž valivost brousí hrany o kolejnice postavené dělnickými mistry z part jako Testament nebo Sepultura. Rychlost je zároveň poplatná sjízdnosti japonských tratí, přičemž do finální destinace dorazíme za velmi příjemných třicet osm minut. Během jízdy nebude nouze o atraktivní program, plný strhujícího nasazení, ale také osvěžujících momentů ve formě melodických trylků, bublajících pod základem krvelačných - přestože časem krapet schematických - riffů. Zápis „Extinct“ je zkrátka vydařené dílo, jehož název se – i díky jemu samotnému! - v žádném případě netýká thrashmetalového žánru.
7/10
YouTube ukázka - Aeons End
AGGGRESSOR - Bury Your Idols
Mexická smečka Agggressor servíruje thrash metal nekompromisní a syrový jako zákoutí tamních ulic. Mimochodem, pokud někoho zaráží nikoli dvě, ale rovnou tři „géčka“ v názvu kapely, pak nejde o překlep, ale úmysl, jehož účelem je jednak odlišení Mexičanů od několika spolků s titulem Aggressor, jednak grafické hrátky s logem, kde je ona trojice písmenek přeměněna ve tři šestky. To může působit lehce úsměvně, hudební náplň druhé řadovky kapely bychom ale na lehkou váhu brát neměli. Vedle kvalitního zvuku - jenž znamená obrovský posun oproti bídné produkci debutu "Release of Aggression" - totiž stojí obdobně jakostní žánrová masáž, která nabírá základní inspirační materii v osmdesátých letech, aby ji díky nápadité agilitě muzikantů smíchala ve velmi chutnou metalovou pochutinu. Skladba „You Are God“, která nastoupí po (téměř čtyřminutovém) intru „Art Is Dead“, se ihned napojí na vibrační energii kapel jako Kreator nebo Exodus a jejich legendární fošny „Coma Of Souls“, resp. „Bonded By Blood“. Což v praxi znamená metronomicky přesnou rytmiku, chirurgicky vykrajované riffy a vůbec paušálně funkční atak na thrashový solar. Mezi nejchytlavější dardy řadím dvojici tracků „Political Disorder“ a „Profanation“, ve kterých je uhrančivost kytarové fašírky rovna buddhistickému osvícení. Velkou výhodou Mexičanů je, že umí svoji tvorbu odlehčit, to když přijdou s vlastní variací známého beatlesáckého songu „All You Is Love“ (viz „All You Need Is Blood“), potažmo osobitým a vpravdě povedeným remakem fláku Chucka Berryho („Johnny B. Bad“). Jedinou výtku je tak možné směřovat k přemrštěné stopáži, jinak si ovšem dílo „Bury Your Idols“ nezaslouží nic jiného, než silné a důrazné doporučení.
7,5/10
YouTube ukázka - Bury Your Idols
D.R.I. - But Wait... There Is More! (EP)
A teď mě hodně rychle někdo štípněte, jestli náhodou nespím a ve snu jsem se netransformoval přímo na konec osmdesátých let! Nebo jak si mám jinak vysvětlit obsah EP „But Wait…There´s More!“ crosserů D.R.I., jenž je spojen s takovou dávkou asociační nostalgie, že se téměř nedá ustát? Tyto legendy sice nikdy úplně nezmizely ze scény, jejich existenci posledních let však bylo možné přirovnat k umělému spánku, kdy je život udržován pouze za pomoci různých přístrojů, v tomto případě splitek a hlavně kompilací, jejichž počet je sice nesmyslný, na druhou stranu však vhodně poukazuje na obrovskou oblibu těchto Amíků a kvalitativní setrvačnost jejich nahrávek, v čele s majstrštyky "Crossover" a „Thrash Zone“ z roku 1987, resp. 1989. A pak najednou, když už málokdo doufá v „otevření očí“, se objeví épíčko s pěticí zbrusu nových skladeb, a to nikoli ospalých a rozbředlých, ale zcela plnohodnotných, spolehlivě dokazujících, že čtveřice muzikantů, z nichž Spike Cassidy a Kurt Brecht patří mezi zakládající členy, neztratila nic ze své původní živelnosti. Na ploše necelých deseti minut dostaneme tu nejkoncentrovanější esenci croosoverové dynamiky, která je navíc okořeněna dobrý zvukem (pokud výše zmíněné klenoty něčím strádají, je to právě průměrná produkce). Žádné zbytečné okolky, ale vysoce dopaminová dávka punku, hardcoru a thrashe, jejíž sugestivní energie by donutila zapařit i skupinku lenochodů. Nezbývá než doufat, že tento studiový kraťas je pouhým závdavkem k regulérní řadovce, stejně jako zvolat: nádhera, sny se někdy evidentně plní!
8/10
YouTube ukázka - Mad Man
|
