Počítám, že Peavy Wagner asi nebude znát hitovku Olympicu „Jako za mlada“. Aktuální (v pořadí už jednadvacátou) řadovku Rage by ale bylo možné charakterizovat právě sloganem téhle písně. Peavy jako by znovu osedlal ty ultra divoké koně, které měl dvě desetiletí pevně přivázané někde v maštali, a ta sázka mu vyšla. Jasně, vyrazil na cestu, na kterou se po jeho boku jen těžko mohl vydat dlouholetý parťák Victor Smolski, jelikož tahle stezka je zbavena jakékoliv kudrlinky a orašplovaná až na samotnou syrovou dřeň. A tak Peavy zalovil v řeckých a venezuelských vodách, přibral do party tlučouna Vassiliose Maniatopoulose a kytaristu Marcose Rodrígueze a pokusil se vrátit (dle svých slov) do období alba „Black In Mind“. Ono to ale není úplně přesné. Víc by sedělo tvrzení, že se vrací ke kořenům, protože album „The Devil Strikes Again“ jednak reflektuje dobu i o pár let dříve a jednak (byť to spolu souvisí) není až tak zásadně hitové, jako byl majstrštyk z pětadevadesátého.
Drtící energie, syrově neotesaná melodičnost, nekomplikovaná power metalová přímočarost, sem tam přiříznutá thrashovou úderností a typicky zabarvený hrubý principálův řev, to jsou elementy, na kterých je tohle album postavené. Doplňte k tomu fakt, že Marcos Rodríguez asi začátky své puberty strávil se sluchátky na uších, ve kterých duněli výhradně Rage, tak přirozeně ctí tu dávnou podstatu kapely, jedno, jestli střílí akčně syrové riffy anebo účelně melodicky sóluje. Hlavní úkol pro bicmena Vassiliose Maniatopoulose zjevně zněl jednoznačně – namlátit do nových skladeb maximum energie. Což se mu bez ztráty kytičky podařilo a jeho neúprosná palba tak snadno zastírá fakt, že u toho rezignoval na nějakou pestrost. Tady se hraje jak o život, tak na co nějaké kudrlinky.
Změny tempa nejsou nijak zásadní, z šikovně vykroužených melodií nevykoukne žádný tak přelomový hit, jako v minulosti Rage dokázali sázet (i když třeba u „The Final Curtain“ chybí fakt jen ždibíček), tahle deska funguje jako masivní, kompaktní a nepolevující šťavnatý nářez bez výkyvů na jakoukoliv stranu. I proto ta základní porce deseti skladeb je právě tak akorát, aby Rage na své cestě do minulosti nezabředli do stereotypu. Přesto bez váhání doporučím verzi, doplněnou o dalších šest skladeb. Nejen ve výpůjčkách od Skid Row (ta je naprosto zabijácká), Rush a Y&T, ale i ve vlastních skladbách Rage snadno přesvědčí, že si umí i pohrát s různými náladami.
Jedinou otázkou tak zůstává, proč vlastně Peavy (byť už na předchozí albu „21“ Rage zjevně začali krotit symfonické a progresivní choutky) takovýmto způsobem zvrátil vývoj kapely za posledních dvacet let a zda má tenhle krok smysl. Jenže to je otázka, kterou budou asi řešit jen ti, kteří v Rage postrádají rychloprstou brilantnost a nadýchané nápady Viktora Smolskiho. Ti ostatní se klidně nechají umlátit silou deseti pádných argumentů Peavyho Wagnera a jeho party. Která to skutečně mydlí jako za mlada.
|
