Ač se to na první pohled nezdá, drzí spratci Ugly Kid Joe, pohybující se někde na pomezí hair metalu a grunge a alternativní tvrďáci Godsmack k sobě měli vždycky blízko. Nejen přátelstvím členů, ale i personálními propletenci, protože když do Godsmack v roce 2002 nastoupil bubeník Shannon Larkin (v Ugly Kid Joe nahradil po debutu „Americas Least Wanted“ vykopnutého Marka Davise), mnozí si ťukali na čelo. Jenže tohle spojení funguje dodnes. A funguje i to, které představují někdejší kytarista Godsmack Lee Richards a frontman Ugly Kid Joe Whitfield Crane. Je to spojení překvapivé a výsledek ještě překvapivější. Neřkuli až šokující.
Projekt Richards/Crane ovšem není prvním spojením této dvojice. Oba muzikanti se před časem sešli v dnes už naprosto zapomenutém projektu Another Animal, který se sice může chlubit bezejmenným albem z roku 2007, ovšem dnes už představuje spíše jen encyklopedický pojem. V mezičase totiž Crane napnul opět síly směrem ke comebacku Ugly Kid Joe a ke spolupráci s Richardsem se odhodlal opět až po devíti letech. Dnes už jsou oba muzikanti o mnoho let zkušenější než v dobách, kdy slavili největší úspěchy a už dávno to nejsou takoví divočáci jako kdysi. Hrají s nadhledem.
Právě nadhled je to, co drží album „World Still Stands“ pohromadě. Je jasně slyšet, že tihle pánové mají něco nahráno, ale i to, že doby, kdy se vyhřívali na vrcholu popularity (a všude znělo „Cats In The Cradle“) jsou už dávno pryč. „World Still Stands“ je deska nekomerční, vycházející přímo z pravé podstaty rock n´rollu. Jen je zklidněná, ohlodaná až na kost a zcela civilní. Nejsou zde slyšet žádné momenty, které by muzikanty spojovaly s tvrděrockovou minulostí u jejich domovských (v případě Richardse bývalých) kapel. Prim na této desce hraje akustická kytara, pomalá tempa a Craneův hlas, který už není tak nezaměnitelný jako v dobách, kdy vyřvával „Neighbor“ a spíše směřuje někam k pozicím Eddieho Veddera (za všechny jmenujme skladbu „Lost“, kde je to Vedder jako vyšitý).
Docela dobře by se dalo říct, že „World Still Stands“ se v lecčems podobá Ugly Kid Joe. Hudebně sice nemají společného zhola nic, ovšem vyznění toho, kam by album chtělo patřit, je s Craneovou kapelou stejné. I tahle deska stojí na pomezí žánrů a podobá se akustickým chvilkám Pearl Jam, stejně jako tomu, když popadne španělku Tom Keifer ze Cinderelly. Ovšem, a tady se dostáváme ke slabině celé kolekce, Crane ani Richards nemají skladatelského génia výše zmíněných veličin a proto se může lehce stát, že posluchače bude poslech celé desky tak trochu nudit. Po úvodní tutovce „Homeward“ totiž přijdou slabší chvilky, kdy deska zaujme až v „Black & White“ především zásluhou hostujícího vokalisty Mylese Kennedyho (Slash, Alter Bridge) a v halucinogenní „Someday“, která může místy připomenout mescalinové chvilky The Doors.
I přes výše zmíněné nedostatky je „World Still Stands“ příjemným albem, které nejvíc ocení milovníci Craneova vokálu, protože prostor se mu zde dostává maximální. Ovšem ten, kdo čeká, že se bude jednat o hitovou kolekci, bude krutě zklamán. Žádné další „Cats In The Cradle“ se nekoná. I když, to vlastně už celých čtyřiadvacet let…
|
