Proč zpěvák Janne „JB“ Christoffersson odešel ze Spiritual Beggars? Výklady této události se můžou různit, ovšem nejpádnější argument, který podpoří verzi o rozličných hudebních chutích, je srovnání aktuálních alb. „Sunrise To Sundown“ od Spiritual Beggars a „Sword Songs“ z dílny Grand Magus, kapely, ve které JB působil paralelně s Amottovou partou. Nůžky mezi styčnými body obou kapel se ještě více rozevřely a jestli Spiritual Beggars jsou dnes naprosto přesvědčivým souborem, který nejvíce reflektuje tvorbu Deep Purple z období alb „Burn“ a „Stormbringer“, Grand Magus se stále více blíží k heroickému pojetí heavy metalu, asi tak, jak jej (v dobách, kdy ještě nebyli za vyložené mimoně) dělali Manowar.
On i JB je jiným typem zpěváka než aktuální frontman Spiritual Beggars Apollo Papathanasio a po Amottově boku si jej člověk už v dnešní době představí jen stěží, protože Spiritual Beggars na rozdíl od Grand Magus už obrousili metalové hrany. „Sword Songs“ je opět pořádně riffovaná smršť metalu osmdesátých let, ze kterého jsou slyšet nejvíce zmíněný Manowar, ovšem místy posluchač zaslechne i vlivy kapel typu Iron Maiden, Saxon, Judas Priest nebo Running Wild, ke kterým přímo odkazuje zpěvákův projev ve skladbách „Varangian“ a „Born For Battle (Black Dog Of Brocéliande)".
Co je nutné říci, je fakt, že Grand Magus se zmíněným veličinám (nebo rozhodně jejich nejlepším deskám) se „Sword Songs“ vyrovnat nemohou. Přestože kapela hraje jako z partesu a JB má stále přesvědčivý projev, celá deska působí jako takové retro osmdesátých let. Dobře provedené, skvěle zahrané i odzpívané, ale pořád jen retro, které sice vaří z nejlepších ingrediencí, ale ty už jsou trochu po datu trvanlivosti.
Na desce se samozřejmě najdou zajímavé kousky, kdy trochu nastražíte uši, protože je nutné si přiznat, že skladby typu „Forged In Iron – Crowned In Steel“ či „Master Of The Land“ (riff kupodivu připomene kutilství Dimebaga Darrella) se prostě povedly, a nedá se mluvit o úplném paběrkování po hostině osmdesátých let. Ovšem z větší části nejsou nápady na „Sword Songs“ natolik nosné, aby z desky učinily klasickou desku stylu. Ostatně, to ani nikdo nečekal, to se Grand Magus nikdy nepovedlo. A na sto procent se také nepovedla ani coververze párplovské klasiky „Stormbringer“ (ruku na srdce, čekal bych ji mnohem více od Spiritual Beggars), kde přece jen JB na Coverdaleovy pasáže nestačí. Na druhou stranu lze v této věci ocenit precizní práci hammondek.
Grand Magus s novou deskou pokračují ve svém vývoji, který jde proti proudu času. Nejpozději s minulou deskou „Triumph And Power“ se zbavili stonerrockových a doommetalových vlivů a ani na „Sword Songs“ tomu není jinak. Komu tedy lahodí trochu archaický a majestátně pojatý heavy metal, tomu by se mohli noví Grand Magus vcelku dobře poslouchat. Jenže nikdy nebudou ve sbírce vyměněni třeba za „The Number Of The Beast“.
|
