Můj čtvrtý koncert Iron Maiden. Z toho třetí v pražském Edenu. Bude to dobrý koncert? Lepší než ty předchozí? Nebo budu tentokrát zklamaný? I to se mi honilo hlavou, ale doufal jsem, že Maideni předvedou skvělý koncert. Zhruba ve tři čtvrtě na sedm večer se Eden Arenou rozezněly první tóny. Měla je na svědomí kapela The Raven Age, která má ve svých řadách kytaristu George Harrise, syna Steva Harrise. Skupina produkuje moderní melodický metal, který si bere rytmy a energii z metalcoreu a přidává do něj spoustu melodií. Což bylo i často na škodu. Skladby většinou začínaly velmi agresivně, až by člověk čekal, že bude nářez pokračovat dál, ale místo toho se vždy skladby uklidnily a vládl melodický (někdy až moc) přednes zpěváka Michaela Borrougha. Jejich půlhodinka nebyla nepříjemná, ale ani nestrhla. K větší spokojenosti mi u této skupiny chybí větší tah na bránu a tvrdost.
V osm se na projekcích objevila scenérie deštného pralesa a pozvolna začínala první skladba Iron Maiden toho večera. Byla jím magická „If Eternity Should Fall“. Na vrcholu pódia byla umístěna nádoba, ze které stoupal kouř. Bruce si v ní nabíral životní sílu a recitoval úvod písně. Byl to vskutku velmi krásný úvod. Viděli jsme duši člověka?
S následující „Speed of Light“ Maideni trochu nakopli rychlost směrem vzhůru a jak bylo znát z odezvy, publikum na skladbu dobře slyšelo. Hrálo se především z povedené nové desky, což jsem přivítal, je z ní cítit, že kapela opravdu žije a netěží jen z minulosti. Skvěle vynikla smutná „Tears Of Clown“ věnovaná komikovi Robinu Williamsovi nebo dlouhá „The Red and The Black“. Ta pořádně vyzkoušela instrumentální dovednosti celé kapely a byl to skutečně výborný hudební zážitek.
Ale většina fanoušků se nejvíc těšila na osvědčené klasiky, jako byly „Halloweed By The Name“, řízná „Powerslave“, „The Trooper“, klasicky s Brucem v uniformě, mávajícím britskou vlajkou. Překvapilo zařazení méně hrané skladby „Children of The Damned“, která, jak poznamenal Bruce, je rozhodně starší než většina návštěvníků koncertu.
Velmi řešenou věcí na koncertech je zvuk. Také aby ne. Kvůli tomu tam člověk chodí, aby si poslechl svou oblíbenou hudbu v nějaké kvalitě. Je těžké vytvořit stejně kvalitní zvukovou kulisu na otevřeném stadionu pro všechny. Spousta lidí bylo díky zvuku nespokojených, zejména ti ze zadních částí stadionu nebo na tribunách. Jiní zase tvrdili, že zvuk naprosto super. Osobně jsem v sektoru u pódia, kde jsem stál, byl se zvukem spokojený. Nebyl nejlepší, jaký jsem zažil, Bruceovi nebylo vždy rozumět, chvílemi jako by mu snad vynechával mikrofon a slova se ztrácela. Při „Powerslave“ měl na hlavě masku a ta mu také ztěžovala artikulaci, stejně jako opičí maska, která přiletěla z publika, a Bruce jí „musel“ při zpěvu vyzkoušet. Nebylo to však zjevně příliš praktické.
S vědomím, že Bruce nedávno prošel rakovinou, je nutno uznat, že stáke zpívá výborně a jeho výkon mi udělal radost. Nicméně byly momenty, kdy mi přišlo, že chvílemi prostě vynechává. Jinak ale lítal po pódiu jako drak, skákal, dováděl tak, jak jsme u něj zvyklí. A celá kapela se snažila o totéž. Když si člověk uvědomí, že jsou to pánové v letech, tak opravdu klobouk dolů, koncert byl velmi energický.
A nejen energický, fungoval i humorný nadhled kapely. Pánové mezi sebou dělali neustále nějaké vtípky, zejména Bruce byl v dobrém rozmaru. Janick Gers byl nucen hrál s vlajkou přes hlavu, Adrienu Smithovi Bruce v závěru koncert posouval stojan s mikrofonem až ke kraji pódia..., z kapely čišela pohoda a skvělá nálada.
Vizuálně nebylo co vytknout. Krásná scéna, každou skladbu se měnila zadní velká plachta a nechyběl ani Eddie, tentokrát v podobě Mayského válečníka se snažil útočit na Janicka Gerse a poté na Bruce Dickinsona, ten mu však nemilosrdně vyrval srdce z těla. Eddie se pak při hymně „Iron Maiden“ objevil v obří podobě za bubeníkem (klasika), což bylo velmi efektní. A právě po eponymní skladbě skončil koncert.
Tedy jen na chvilinku, pak se kapela vrátila zpět, skupina nenechala fanoušky dlouho čekat a na přídavky, které představovala trojice skladeb, se šlo takřka hned. „The Number of The Beast“ s krásným pódiovým osvícením a velkým, opravdu velkým ďáblem v rohu, „Blood Brothers“ z desky „Brave New World“ se pro mne stala vrcholem večera, úplným závěrem koncertu pak byla nostalgická „Wasted Years“. Spousta lidí se dožadovala dalších přídavků, ty už ale nepřišly.
Kdo sleduje, co hraje kapela na jiných koncertech, nemohl být překvapený. Na jednu stranu je to škoda, protože skladba navíc by rozhodně potěšila, ale takhle to prostě je. Všechny kapely mají už jasně daný řád a setlist. Navíc v Edenu platí večerní hodina. Přesto to byl asi můj nejkratší koncert Iron Maiden, jaký jsem zažil.
Přiznávám, že z minulé zastávky Maidenů v Praze jsem byl nadšený asi více, ale to neznamená, že by tenhle koncert byl špatný. Kapela hrála v maximálním nasazení a čišela z ní ohromná energie a chuť hrát. Bruce Dickinson je pro mě osobně nejlepší frontman na světě a i přes slabší chvilky podal obdivuhodný výkon.
Iron Maiden jsou jistota. Tihle chlapi do toho dají vždycky vše a vždycky prostě bude platit „Up the Irons!“.
Playlist: If Eternity Should Fall, Speed of Light, Children of the Damned, Tears of a Clown, The Red and the Black, The Trooper, Powerslave, Death or Glory, The Book of Souls, Hallowed Be Thy Name, Fear of the Dark, Iron Maiden, The Number of the Beast, Blood Brothers, Wasted Years
|
