Že se Nová vlna skandinávského hair metalu vyčerpala? Samozřejmě, že v dnešní době už nemá takovou sílu jako před šesti, osmi lety, ale že by nadobro skončila, o tom nemůže být řeč. Zmizeli možná její zakladatelé a vlajkonoši Crashdïet, u kterých to vypadá na definitivní rozpad, ale podhoubí zůstalo netknuté. A Toxic Rose právě z této úrodné půdy vzešli. Mají to, co je zapotřebí pro všechny kapely této vlny. Zpěváka s patřičným rozsahem, zručného kytaristu, který umí riffovat, ale vytáhne i pořádné sólo, pár nosných melodických nápadů a samozřejmě i image, která stojí někde na pomezí Mötley Crüe, Poison a blackmetalových šášulů.
Na této kapele, která vznikla v roce 2010 a na svém kontě měla dosud jen bezejmenné EP, je jasně vidět, jak se vzhlédla právě ve zmíněných Crashdïet. Člověk se jen může dohadovat, kolikrát si museli členové přehrát desku „Rest In Sleaze“ než se pustili do vlastní tvorby. Ale aby nedošlo k omylu, v případě Toxic Rose se nejedná o žádnou bohapustou kopírku, ale spíše o to, že nasedli na vlnu, kterou Crashdïet v roce 2005 odstartovali. A vlastních nápadů má tahle kapela, soudě podle jejich plnohodnotného debutu „Total Tranquility“, v záloze dost.
Silných skladeb je na desce dost, i když některé pasáže (jako ty sborově huronské v úvodní „World Of Confusion“) občas zatahají za uši a posluchač si s povytaženým obočím vzpomene na vyluhované metalové party, které se tváří, že objevily Svatý grál, přesto doma zpatlávají své nápady ze starých skladeb Iron Maiden a Manowar. Ano, Toxic Rose také nejsou úplně původní, což koneckonců nebyli ani Crashdïet, ale přece jen svou energií jsou snesitelní i v těch slabších chvilkách, jako je třeba trochu nudná „We Own The Night“.
Pozitiva ale převládají. Jsou jimi především úderné refrény, které mají mladickou energii a kupředu táhnou ty nejlepší skladby celé kolekce, který jsou třeba „Killing The Romance“, „Reckless Society“ nebo příjemná balada „Because Of You“, kde se spíš než z Bon Jovi čerpá inspirace u Guns N Roses, ovšem v období „Chinese Democracy“ (konkrétně míněna skladba „This I Love“). Právě takové chvilky tvoří z „Total Tranquility“ velmi příjemnou poslechovou záležitost, která minimálně poslední desku Crashdïet strčí do kapsy. Sice se objevují ještě takové ty klasické neduhy debutu, kdy jsou skladby místy přeprodukované (titulní věc) nebo nedotažené (zmíněná „We Own The Night“), či až odporně kýčovitý obal, ale ve výsledný dojem je docela působivý.
Přestože se na svých stránkách tato čtveřice tituluje jako moderní metalová parta, je tomu přece jen trochu jinak. „Total Tranquility“ sice disponuje moderním zvukem, ale to je asi tak všechno. Ovšem může se v budoucnu stát tou formací, která dál ponese tu vlajku skandinávského hair metalu. Ten samozřejmě nikdy nemůže být tak silný a inspirující jako ten losangeleský z osmdesátých let, ale přece jen sem tam nabídne dobré album. „Total Tranquility“ je jedním z nich.
|
