Mladá brazilská kapela Ruins of Elysium, která před dvěma lety vydala své první EP "Prince", nyní přichází s novou nahrávkou „Daphne“. Album je věnováno všem opomíjeným minoritám a má být podporou utlačovaným a proto vyšlo 17. května, v den boje proti homofobii. Nahrávka má parametry dlouhohrající desky, ale kapela jej prezentuje jako další EP. Hlavním tahounem a zakladatelem kapely je norský zpěvák (přesnější označení by bylo tenorista) Drake Chrisdensen. Ruins of Elysium jsou i zásluhou jeho hlasu silně propojeni s vážnou hudbou.
To dokazuje už úvodní titulní skladba. Je to doslova hudební epos, protože má přes deset minut. Začíná v podstatě symfonicky a Drake hned na úvod ukáže svůj rozsah. Tenhle chlápek zvládá tenor stejně jako klasický heavy metalový ječák či klidnější zpěv. Skladba se dál rozvíjí v klasický symfonický power metal, jaký jsme už mohli slyšet už tisíckrát. „Daphne“ rozhodně zaujme velmi dobrou melodií, ale deset minut je poměrně dost a stopáž mohla být klidně poloviční.
„The Greatest Jubilee“ pokračuje v podobném duchu a působí až vznešeně. Chvílemi je zřejmá podobnost s Powerwolf, způsobená propojením heavy metalu a operního vokálu. Skladbu (a ve výsledku i celou nahrávku) však sráží produkce. Zejména zvuk orchestrací je velmi zastaralý a docela otravný. „No You`re Not“ překvapí blast beaty a agresivními, téměř death metalovými kytarami. Rovněž se povedla houslová aranžmá. Drake tu zpívá civilně a snaží se o drsnější výraz, což se ovšem až tak úplně nedaří a to i přes to, že má chvílemi velmi podobný hlas Hansi Kurschovi a Ruins Of Elysium tak mohou připomenout i Blind Guardian.
„Lavender“ hraje na symfoničtější strunu, orchestrace zní opět nepříliš příjemně a skladba samotná docela uspává. Zatímco předchozí „No You`re Not“ byla metalově tvrdá, „Lavender“ je místy přeslazená. Kapela střídá zajímavé skladby s těmi tuctovými. „Largo Al Factotum“ je ten první případ, ale myslím, že spousta metalistů ji nezkousne. Tady je propojení vážné hudby a metalu velmi silné s tím, že větší podíl má právě ta vážná. Drake zde naplno ukáže své umění. Kdo má rád italské árie, bude nadšen, kdo ne, bude přepínat na další skladbu. „Crusader“ ničím nepřekvapí a zároveň ani nezklame. „Meadows of Elysium“ je křehká symfonická skladba, takové uklidnění na závěr alba, které je doplněno ještě remixem starší skladby „Prince“.
Ruins of Elysium jsou na jednu stranu poměrně sví a dokáží zaujmout. Mají výborné nosné melodie, nebojí se šlápnout do pedálů a dovedou kombinovat vážnou hudbu s metalem. Na stranu druhou je však kvalita jejich skladeb nevyrovnané a tak některé zaujmou, jiné skoro otravují. Přesto musím říci, že kapela odvedla dobrou práci a pozornost si rozhodně zasluhuje.
|
