I v chladné a deštivé Británii může vznikat příjemně melodická muzika. Důkazem budiž znovuzrození Power Quest nebo maniaci do osmdesátkových PC her Dragonforce. A v jejich stínu velikosti Ben Nevis rozvíjejí melodici Dakesis své hudební choutky. Pro ty, co o kapele v životě neslyšeli, což bude nejspíš převážná většina, jde o čtyřčlennou kapelu z Birminghamu (zastánce genderové vyváženosti jistě potěší fakt, že sestava je přesně půl na půl, což v metalové kapele rozhodně není běžným jevem), zformovanou léta páně 2008. Tři roky na to svět potěšili svým debutem a druhá deska se na pulty obchodů dostala až po dlouhých dalších pěti letech.
Hned zkraje nutno upozornit na to, že se o žádný zázrak, který by přepsal powermetalové anály, rozhodně nejedná. Kapela se pohybuje v mantinelech melodického, lehce symfonizujícího powermetalu s několika prvky progu, hlavně díky místy náročnější rytmice. Nic, co by znalejšímu posluchači jeho zmlsanými zvukovody ještě neprošlo. Hudba těchto Britů není v žádném případě vyloženě špatná, ale při jejím poslechu máte soustavně pocit, že jí něco chybí. Něco, co by vás donutilo si desku poslechnout opakovaně. Hudba zkrátka plyne tak nevzrušivě, že není možnost do paměťových stop dostat alespoň několik zásadních motivů, jež by si člověk rád pobrukoval po cestě na víkendový nákup, což je nejzásadnějším (i když v podstatě jediným) neduhem celé desky.
Když už bych měl vypíchnout písně, jež zaběhlý stereotyp alespoň částečně narušují, zmínil bych patetickou speeďárnu "Destined For The Flame", která vcelku dokáže zahnat žízeň po melodické rychlosti a "Call For Freedom" přibližující se tvorbě kapely, jejíž název se v názvu skladby rafinovaně skrývá. Naopak prakticky nedoposlouchatelná je téměř osmnáctiminutová! "The Seventh Key". Rovněž i délka celé desky je značně přestřelená, protože od úvodní předehry do finálního uhasínajícího světla posluchače dělí slušně přes pětasedmdesát minut.
Zvuk je velmi dobrý, i když své šrámy má též. Nejvíce zamrzí laxní využití kláves, kterých se sice dočkáme v míře obstojné, ale i tak se stále ozývá ten rýpálek, že různých ozdob a vyhrávek, které by podmalovávaly jednotlivé kompozice, mohlo být klidně mnohem více. Naopak velmi příjemně působí kytarista Matt Jones, který (i přesto, že se o něm prakticky nikde nic neví a nepíše) je schopen posluchače překvapovat vynikající instrumentální technikou srovnatelnou s takovým Lucou Turillim. I vokalistka Gemma Lawler (která se postarala i o všechny klávesové pasáže) dokáže zaujmout svým sebejistým vokálem, což lze lehce rozpoznat hned v nájezdu úvodní "A New Dawn". Zbytek ansámblu svoji práci odvádí taktéž na výbornou, ale to v roce 2016 nelze brát jako bonus, ale jako běžný standard nahrávky, která by ráda na přeplněném trhu uspěla.
Kol a kol, nejde ani o propadák, ani o zázrak, ručičky váhy se zastavily kousek za průměrem. Kapela sice má (nejspíš) schopnosti psát vcelku působivý a zapamatovatelný materiál, ale zde se ho, podobně jako na debut, až tolik nedostalo. Tak uslyšíme příště.
|
