Už několik let to vypadá tak, že retro je prostě v módě. Ono to ani nemůže být jinak, když se Lady Gaga fotí s Genem Simmonsem, Rihanna se promenuje v tričkách Iron Maiden, Judas Priest a Mötley Crüe a mladé kapely se snaží hrát jako Deep Purple, Rainbow, Black Sabbath nebo Uriah Heep. Funguje to například u Wolfmother, Rival Sons, Blues Pills a v posledních letech i u americké pětice Scorpion Child. Ti mají asi nejblíž k australským Wolfmother, protože nesází tolik na bluesový aspekt, jako na ten hardrockový, ovšem na rozdíl od party kolem Andrewa Stockdalea preferují přece jen o chlup modernější zvuk.
Už ona image zastydlých hipíků dává jasně na srozuměnou, o co ve Scorpion Child jde. Je jasné, že tahle pětičlenná parta z texaského Austinu si s originalitou moc tykat nebude, ovšem nedostatek vyvážila už na svém debutu řádkou skutečně dobrých nápadů, které se sice pohybují ve stylových mantinelech, ovšem právě v nich a v současné konkurenci podobně znějících kapel obstojí. Navíc Scorpion Child mají ve svém středu velkou devizu a tou je vokalista Aryn Jonathan Black, jenž má svém hrdle naléhavost Roberta Planta i třaskavinu Sebastiana Bacha.
Scorpion Child trvalo tři roky, než připravili nástupce svého bezejmenného debutu. Za tu dobu ale získali řadu neocenitelných zkušeností na světových pódiích a přestože je v roce 2014 opustili hned tři členové, jenž byli promptně nahrazeni novici (bubeník John „The Charn“ Rice“ přišel z řad deathcorových Job For A Cowboy), tvůrčí proces to nenarušilo a je to na novince „Acid Roulette“ jasně slyšet. V podstatě se dá říct, že aktuální album tak přímo navazuje na tři roky starý debut, ale spíše než aby jej kopírovalo se snaží styl na něm vytyčený rozvíjet.
Pochopitelně má posluchač stále co do činění s dřevním hard rockem, který čerpá jak ze samotných kořenů blues, tak i z časů šedesátkové psychedelie, čemuž k výslednému efektu dopomáhá i řinčivý zvuk kytar a bonhamovsky humpolácké bicí. Přestože se album rozjíždí trochu toporněji s otvírací „She Sings, I Kill“, brzy se dostane do varu a posluchači pak přímo v uších exploduje titulní „Acid Roulette“, kterou lze rozhodně označit za největší hit desky. Vydařených skladeb je ale více. Mezi ně lze rozhodně zařadit rozdivočelou „Twilight Coven“, vyzdobenou kytarovými ornamenty nebo odkazem Jimiho Hendrixe načichlou „Blind Man`s Shine“, kde až kontrastně působí hromové riffy a zženštilý hlas Blacka. Zajímavý okamžik pak přichází s položkou „Séance“, kdy se ocitáte uprostřed halucinogenního pekla jen prostřednictvím zkreslených a různě modulovaných hlasů.
Všechny tyhle momenty pak krásně dokreslují mozaiku dospívání Scorpion Child, protože je nutné přiznat, že přece jen tahle parta od debutu kousek cesty ušla. Na novince není vyloženě slabé místo, které by odhalilo achillovu patu kapely. Jak se říká, teprve třetí deska rozhodne o tom, zda v té které skupině je skutečný potenciál. A je pravděpodobné, že u Scorpion Child se žádné zklamání nechystá.
|
