„Generation Goodbye“, v pořadí pátá deska německé bandy, která začala mastit rock’n’roll div ne v kolébce, představuje velký posun od dob, kdy se ještě náctiletí mladíčci shlédli v hairmetalových kapelách let osmdesátých. Už při vydání předcházející „Megalomanie“ bylo znát, že ty doby pánové hodili za hlavu a hodlají se soustředit na modernější pojetí metalu a rock’n’rollu. Tehdy je k tomu prý vedl pobyt v japonském tanečním klubu, který je oslovil natolik, že se rozhodli svoji hudbu pojmout z jiného konce, změnit feeling, přidat decentní špetku elektroniky a zahuštění zvuku a to se ještě více projevilo na novince, která už si ani vzdáleně nehraje na kopii výtvorů z dekády, v níž se členové kapely snad ani nenarodili, ale naopak stoprocentně reflektuje současnost a rok 2016.
Diskutabilní je, nakolik jim tato změna sluší. Na předešlé „Megalomanii“ Kissin` Dynamite stále ještě drtili poctivý rokec, na novince se ale pouští do lehkých experimentů. Album koketuje půl napůl s vážně silnými chytlavými vály, střídajícími se s poněkud zvláštními a pro tuhle kapelu těžce nezvyklými skladbami. Což na první poslech, pokud znáte předcházející diskografii, zavání trochu průšvihem. Jako kdyby vám něco unikalo. Jenže s dalším poslechem si uvědomíte, že ten pocit nepramení z toho, že nové skladby jsou špatné, ale z toho, že posloucháte něco, co jste od Kissin` Dynamite tak docela neočekávali.
Desku otevírá pilotka „Generation Goobye“, střednětempý song, stále ještě prorostlý tím starým známým soundem a lehkou nostalgií, jež následně totálně rozbije moderní skoro až taneční „Hashtag Your Life“, která na první poslech překvapí tím, co to kruci pánové vůbec vypustili na svět. Satiricky pojatý pohled na současnou mladou společnost se ale rychle dostává pod kůži, na rozdíl od následující balady. Stejně jako předešlé dva songy, se klip „If Clocks Were Running Backwards“ dostal na svět ještě před vydáním alba a ty uslintané komentáře od fanoušků mi nějak nedávaly smysl. Skladba je jaksi unylá, emoce, které by měla probudit, prostě odmítají otevřít oči a i přes povedený bridge a jednotlivé sloky skladba ztroskotává na refrénu.
A není jediná. Z některých refrénů na desce se posluchač buď posadí na zadek, nebo se jich minimálně na nějakou dobu prostě nezbaví, jiných si skoro ani nevšimne. Spolu s výše zmíněnou baladou jde za slabší označit „Somebody To Hate“, která sice šlape, a jejíž kytarové mezihry znějí sympaticky, ale ve srovnání s tím, co kapela nabídla v minulosti, nebo nabízí právě teď, zní song spíš jen jako přebytečná omáčka. Mluvili-li jsme o refrénech, být kapelou, trochu bych přepsala refrén i u „Flying Colours“, skladby, která sama o sobě působí lehce jako nedotažená sportovní hymna.
Zbytek desky ale v každém případě stojí za to. „She Came She Saw“ na konci první třetiny přeruší tu první vlnu nezvyklostí a stává se téměř absolutním vrcholem alba. Jak jsem si dosud trochu stěžovala na refrény, tenhle se povedl. Spolu s „Larger Than Life“, „Highglight Zone“ a „Under Friendly Fire“ ukazuje, že na ten heavík Kissin` Dynamite zas tak úplně nezanevřeli a kdyby se v tomhle duchu neslo celé album, kapelu bych si nemohla vynachválit. Právě „Under Friendly Fire“, díky tvrďáckým kytarám a celému rozložení skladby zní, jako bychom oblékli klasickou hudbu (nikoliv zpěv) U.D.O. do moderního a velmi slušivého kabátu.
Pro Kissin` Dynamite dost netypicky na albu objevujeme ještě další dvě balady, obě o několik stupínků na vyšší úrovni, než zvolený singl. „Masterpiece“, kde si s Hannesem Braunem střihla duet mladá zpěvule Jennifer Haben z momentálně rozložených Beyond The Black, s nimiž Hannes také v minulosti kolaboroval, dělá z „If Clocks Were Running Backwards“ jak vokálně, tak instrumentálně chudšího příbuzného. A co teprve úplně závěrečná „Utopia“! Během prvního poslechu alba, kdy jsem už nečekala žádné zvraty, mi hned po pár prvních tónech v refrénu naskočila husí kůže. Zpěvák Johannes Braun už se dávno nepyšní vysokým hláskem jako před mutací a na živo má dost často problémy skladby uzpívat, když se ale dostane do tónin, které mu vyhovují, dokáže nevídané. Epická „Utopia“ se dá považovat za jeho nejprocítěnější pěvecký výkon a dechberoucí závěr alba.
Kissin` Dynamite vyslali do světa energickou svěže znějící desku. harmonicky spojující klasický heavy metal se současnými trendy a současným zvukem, která zní místy velmi dospěle a učesaně, leč bohužel kompozičně lehce pomateně, jako kdyby si kapela ještě nebyla tak docela jistá, jak přesně se chce prezentovat. Album působí jako mezikrok mezi „Megalomanií“ a něčím, co teprve přinese budoucnost. Zároveň je to mezikrok, který v každém případě stojí za poslech.
|
