Když vynecháme australské hvězdy Wolfmother, jsou losangeleští Rival Sons asi nejzářivější akvizicí v současné vlně retra, na které se vezou spolky jako Scorpion Child, Graveyard, Blues Pills nebo Orchid. A protože je tato móda barevných košil, bujných kštic, nepěstěných vousů a kalhot do zvonu v současné době asi na vrcholu, Rival Sons jsou opět u toho. Poté, co ve specializovaném prodejním žebříčku dosáhla minulá deska „The Great Western Valkyrie“ vrcholu, má tahle kalifornská pětice sil na rozdávání. Není tedy divu, že brzy po minulém albu přichází s novým počinem. Tomu tentokrát dala název „Hollow Bones“. A už z pohledu na obal je jasné, o co se zde bude jednat. Opět se posluchač ocitá v časech, kdy rocková hudba ještě revoltovala, kdy se opojně poslouchaly první alba Led Zeppelin, Free, Deep Purple nebo Blue Öyster Cult. Prostě začátek sedmdesátých let jako vyšitý.
A přesně podle toho se bude odvíjet, jak se na desku dá nahlížet. Těch pohledů totiž může být několik. Okamžitě na ní mohou zapomenout ti, kterým prostě retro není po chuti a mají spíše zálusk na něco modernějšího. Kdyby Rival Sons hráli jako jejich modly od konce šedesátých let, dalo by se říct, že se jejich vývoj zastavil někdy v roce 1972. Pak jsou tady ti, kterým tahle hudba nevadí, ba ji dokonce vyhledávají. I ti se rozdělí na dva tábory. Na ty, kteří kapelu zavrhnou, že prostě led Zeppelin to dělali nejsprávňáčtěji a na ty, kterým bude „Hollow Bones“ po chuti. A těch druhých by mohla být většina, přestože druhé „Whole Lotta Love“, „All Right Now“ nebo „Black Dog“ se nekoná. Což ale ani nikdo nečekal.
„Hollow Bones“ není hitová deska. Je to gruntovní, poctivé blues/hard rockové album, což by Rival Sons sice mohlo řadit do jednoho šiku s o generaci staršími soubory typu Tesla, Great White nebo Cinderella, ale Rival Sons na to jdou trochu jinak. Právě přes tvrdé spodky a ne hitové refrény a když se přece jen náznak stadionové halekačky ozve, jako v úvodní „Hollow Bones Pt. 1“, je to spíše jen podtržení pageovského riffu. K dokreslení atmosféry pak kapela vytáhne výbornou „Tied Up“, která svou specifickou atmosférou připomíná kalifornské pláže. I když se pak začnou různé motivy trochu nebezpečně podobat, na nudu v případě „Hollow Bones“ tolik času nebude.
Silnější je první polovina desky, vrcholící ve dvojici skladeb „Baby Boy“ a „Pretty Face“, z nichž první svými schválně disharmonickými melodiemi upomene tvorbu The Doors. Ovšem od „Black Coffee“ to jde trochu z kopce. Zde se kapela začne zamotávat do jakéhosi kruhu až posluchač má pocit, že se nějak nemůže hnout z místa a neví, jak pokračovat dál, aby to mělo kýžený výsledek. Závěr v podobě nostalgické „All That I Want“ pak už nefunguje prakticky vůbec.
Jinak je „Hollow Bones“ dobrá deska. Neobjevná, ovšem pro retraře v roce 2016 prakticky nezbytná. A může být i dobrou volbou pro ty, kterým se desky v přelomu šedesátých a sedmdesátých let oposlouchaly. Protože jako záruka jisté kvality Rival Sons určitě jsou.
|
