…a letošní, už tak černý rok, je zase o něco smutnější. Ta zpráva, že je Jiří Ozzy Kubík (1961 - 2016) po smrti, měla účinek blesku z čistého nebe. Prostě Ozzy tady byl skoro jako inventář, jako ten, koho potkáte na jakékoliv plzeňské ulici na kole nebo na libovolném koncertě a berete to jako samozřejmou věc. Jako ten, komu se vždycky volalo, když se chtělo jet na koncert a nestarat se o nic okolo. Nic z toho už nebude, už nebudou koncerty pro fajnšmekry, už nebudou další zájezdy. Nic. Těžko už se najde takový srdcař, který by byl pro „tu svou hudbu“ ochotný položit i život. A Ozzy tuhle filozofii splnil do písmene.

Poznal jsem ho někdy před dvaceti lety. Já jako vyvalený patnáctiletý studentík prvního ročníku Střední průmyslové školy strojnické v Plzni, on, protřelý třicátník, jako ten, ke kterému se vzhlíželo. Chlápek, který jezdil po Evropě, stýkal se s těmi největšími hvězdami, stále mající v zásobě dostatek zážitků z backstage. Postupem času jsme pracovně mnohokrát spolupracovali, potkávali se na koncertech, sem tam spolu popíjeli pivo. Že se mu v posledních letech nedaří v podnikání, bylo takové veřejné tajemství. Pryč byly doby, kdy vypravoval deset, patnáct autobusů, doby, kdy lidi neseděli přikovaní doma k internetu, ale opravdu se ještě jezdilo za kulturou. Jenže účty se platit musí a peníze chtějí i ty kapely, které už promotéry velkých festivalů nezajímají. Ozzyho to postupně všechno semlelo a bohužel to nasměrovalo jeho kroky do toho prokletého lesa v Horní Bříze. Jak dobře dopadli Marillion, které ten den pořádal, už se nedozvěděl. Tak snad si aspoň z dvojice „Stairway To Heaven“ a „Highway To Hell“ vybral to své…

Pepsi Stone, 11. 8. 2016