Brutal Assault letošním ročníkem vkročil do třetí desítky své existence a bylo to vykročení pravou nohou. Náš největší festival extrémních podob metalu opět lákal na sestavu natřískanou velkými jmény a to se odrazilo i na rekordní návštěvnosti, která se blížila dvaceti tisícům příznivců tvrdé muziky. Letošní rok přinesl i několik novinek, jako byla KAL (Keep Ambient Lodge), koncipovaná jako chill-out zóna, kde jste si mohli pohodlně sednout na gauč či sedačku a relaxovat. Večer se tu pak konaly i sety ambientních umělců. Hodně potěšilo překvapení v podobě „Temple of Lemmy“. V nově zpřístupněných prostorách pevnosti jste mohli najít místo na uctění památky Lemmyho Kilmistera a zapálit u něj svíčku. Výstavní prostory sice nejsou na Brutalu novinkou, ale letos dostaly nové jméno Art Brut All. Tou největší a nejdůležitější novinkou však byl nový platební systém v podobě elektronického čipu, který jste obdrželi jako součást festivalové pásky. Stále jste platili „žetony“, ale nyní jste si je nabíjeli přímo do čipu. Čipovali jste se rovněž při příchodu a odchodu z areálu. Nutno říci, že tahle novota se neobešla bez komplikací.
První den se vytvořila před vstupem do areálu mohutná fronta a někteří si museli počkat dokonce i tři hodiny. Čekání ve frontě bylo nepříjemnější o to, že lilo jak z konve a teplo také nebylo.
Já osobně jsem měl pásku do deseti minut, ale stan jsem vybalil v tak nevhodný okamžik, že jakmile jsem tak učinil, spustil se masivní liják a můj stan byl doslova promáčený. Až do konce festivalu jsem v něm měl rybníček a zvažoval jsem, zda nevysadit ryby.
To podstatnější se ale dělo na pódiu. Když jsem se dostal do areálu, právě hráli Dust Bolt a uvítání to bylo ostré. Německý thrash metal dokázal zabavit, avšak bylo to spíš jen takové zahřívání před příštími věcmi. Po nich se na pódiu objevila zajímavá formace The Truth Is Out Of There. Tuzemská kapela hraje metalcore silně ovlivněný elektronikou, ale i popem. Nejsem fanouškem těchto moderních záležitostí, ale skupina mě příjemně překvapila. Mělo to mnohdy nečekané nápady, kvalitní zvuk a byli mi milejší, než třeba Asking Alexandria, Bring Me The Horizont či Eskymo Callboy (ti na festivalu také byli), kteří by mohli být žánrovými příbuznými. Svou půlhodinku využili The Truth Is Out Of There velmi dobře.
Gruesome hráli na zcela jinou notu. Klasický old school death metal se poslouchal dobře a dal vzpomenout na otce žánru Death. Škoda, že Gruesome působí tak trochu jako jejich revival. Stejné postupy, stejné kytary a hlas Matta Harveyho je velmi blízko tomu Chuckovu. Jejich set byl tedy spíše příjemným připomenutím legendy žánru. Po nich se do díla pustili groove metaloví Devildriver. Jejich set měl mocný zvuk a dle reakce publika se musel líbit. Já až tak nadšený nebyl, protože mi jejich skladby poněkud splývaly. Vyvažoval to svým nasazením zpěvák Dez Fafara, který se předvedl jako velice schopný frontman. Vadilo mi však nazvučení jeho zpěvů. Jeho čistý (nebo melodičtější) zpěv byl oproti growlu velmi nahlas a to působilo nepříjemně.
Poté jsem poprvé odběhl na Metalgate stage, tedy velkého stanu na druhé straně areálu. Bylo to kvůli českým Mortal Kabinet, což je projekt Františka Štorma z Masters Hammer, Samira Hausera z Vanessy a rappera Řezníka. Nesourodá trojice tvoří avantgardní hudbu, která tak, jak je šílená, je také zábavná. Mix black metalu a horrorcoreu zněl výborně. Řezníkův projev byl výtečný a člověk si při poslechu Františka Štorma přál, aby vystoupil i se svou domovskou skupinou. Hrálo se samozřejmě z loňské desky „Necromantika“. Netradiční, ale vydařená show.
A pak honem zpátky na hlavní scénu, kde hrála legenda sludge metalu, kapela Neurosis. Tahle hudba je dle mého vhodnější do klubu a především do tmy, ale i tak dokázali Neurosis zaujmout. Brutální hradby kytar a neskutečně megalitický zvuk se střídal s klidnými až hypnotickými plochami.
Hlavní kapelou dne a asi největší současnou hvězdou na soupisce festivalu byli Mastodon. Američané sázeli jeden výrazný riff za druhým a především nejvýraznější člen kapely, zpívající baskytarista Troy Sanders, předváděl výborný výkon, jak pěvecký, tak pohybový. Hrálo se především z poslední desky, tedy řekněme přístupnější, téměř rockové kousky. Ty starší věci pak znamenaly hutnější riffy a komplikovanější strukturu skladeb. Kytary zněly velmi dobře, větší problém byl s vokály. V Mastodon zpívají prakticky všichni včetně bubeníka. Ten se staral o ty melodičtější pasáže a bohužel ho nebylo slyšet, jak by bývalo třeba. Ještě hůře dopadl mikrofon Brenta Hindse. Jeho zpěv zněl velmi podivně. A netuším, zda za to mohlo nazvučení či samotný jeho výkon. Koncert Mastodon byl dobrý, ale v jeho druhé půlce upadala jeho atraktivita. Nadšení z úvodu vystřídalo spíš čekání na konec.
Letošní Brutal dal větší prostor experimentování a do programu se dostali umělci, jež byste na extrémně metalovém festivalu nečekali. A prý tomu má být i do budoucna. Já osobně to jen přivítal, protože člověk si má neustále rozšiřovat hudební obzory. Už vloni jste mohli navštívit malou Oriental stage v srdci Octagonu. Letos zde dostalo prostor hned pět interpretů, zejména King Dude je skutečně zajímavý týpek. Chlápek, co si před každou skladbou zapálil cigaretku, potáhl a pak ji umístil na držák na své kytaře.
Nevěděl jsem pořádně co čekat a King Dude překvapil pestrostí. Střídaly se klidnější folkové skladby (s patřičně potemnělou atmosférou) s téměř country feelingem, s rockovými i punkovými. Koncert to byl skutečně zábavný a tenhle pán uměl i výborně pobavit publikum. Vtipkoval a působil uvolněně. Kdo přišel, nemohl litovat.
Na hlavní scéně pak den uzavírala Chelsea Wolf (spolupracovala právě i s Kingem Dudem), americká písničkářka, jejíž tvorba je žánrově těžce zařaditelná. Její hudba je temná a zároveň náladová. Chvilku zahraje na folkovou notu a jindy vsadí na mohutnou kytarovou hradbu a zní drone metalově. Nechybí ani podíl elektronické či gotické hudby. Její set nebyl pro každého, ale zároveň měl až strhující okamžiky. Skutečně pozoruhodná hudba, kterou doporučuji každému hudebnímu badateli.
|
