Když došlo v Costa Mesa při společných koncertech s Ozzym k definitivnímu uzavření krátkodobého reunionu s Diem, byla volba Tonyho Martina jako zpěváka, vlastně jedinou variantou, o které se Tony Iommi a Geezer Butler spolu bavili. Martin ale stále ještě cítil trochu zášti za to, že jej kapela kvůli Diově návratu odstavila na druhou kolej a zpočátku se choval chladně. Nakonec ale lákání obou legendárních hudebníků neodolal a spolu s bubeníkem Bobbym Rondinellim (ex-Rainbow) se stal znovu členem Black Sabbath. Na Rondinelliho, který v té době hrál s Doro Pesch padla volba proto, že Vinny Appice zachovával loajalitu Diovi a odešel s ním (zbytek turné po Costa Mesa dohrával dokonce Bill Ward) a Rondinelliho znali lidi z Iommiho managementu.
Natáčení desky začalo až nečekaně brzy, v létě 1993. Brzy se začalo ukazovat, že kapela má najednou dva textaře – Martina a Butlera. Druhý jmenovaný se ale až nepochopitelně stáhl do pozadí, přestože jeho texty z raných let Black Sabbath jsou pro kapelu velice charakteristické a Martinovi bylo často předhazováno, že jeho příběhy jsou zbytečně mystické nebo dokonce satanské. Butler svou nezúčastněnost vysvětloval tím, že chtěl nechat Martinovi více prostoru, protože si jej jako hudebníka vážil. Ať už to bylo, jak chtělo, výsledek byl známý v lednu 1994. Tehdy se v obchodech objevila deska „Cross Purposes“ a navzdory kritikám, které kapelu provázely vlastně celou předchozí éru s Martinem, nebylo toto album přijato s despektem, navíc v době, kdy klasický metal byl na značném ústupu.
Když se na desku díváme dnešníma očima, je jasné, že představuje skoro ideální spojnici mezi obdobím „Headless Cross“ a „Tyr“ na jedné straně a „Dehumanizer“ na straně druhé. „Cross Purposes“ není tak zvukově vypulírovaná jako alba z přelomu osmdesátých a devadesátých let, není tak stadionově zpěvná, ale přece jen k tomuto soundu má blíž než „Dehumanizer“, kterému ale vděčí za mnohé, co se týká tvrdosti materiálu. Hned s úvodní „I Witness“ je jasné, že návrat k „Headless Cross“ se až tak úplně nekoná. Otvírák pokračuje v intencích předchozího alba, spíše útočí hromovými riffy, ale stále zůstává trocha kompoziční křečovitosti, což rozhodně neplatí pro výtečnou „Cross Of Thorns“, o které legenda hovoří, že jí Tony Martin napsal pod velice silným dojmem z návštěvy Severního Irska. Hudebně se skladba vrací mezi nejlepší skladby z předchozích Martinových alb, kdy střídá jemné a drsné polohy a je tak jedním ze čtyř vrcholů „Cross Purposes“.
Ten další se nachází pod názvem „Immaculate Deception“, jenž je přímočarou věcí, kde jsou rozhodně pozoruhodné změny tempa a Martinův přednes, který je oproti minulosti trochu více orientován modernějším směrem. Věcmi, které ještě můžeme směle řadit jako vrchol desky je rozhodně baladická „Dying For Love“, kde je soulad mezi Martinovým hlasem a Iommiho kytarou skoro dechberoucí a pak singlovou „The Hand That Rocks The Cradle“, která opět zaujme střídáním jemnějších a hřmotnějších pasáží a velice silným refrénem, kde Martin podává jeden z životních výkonů.
Z ostatních skladeb zaujme ještě „Cardinal Sin“, a to zejména svou atmosférou v úvodu skladby, kdy kapela nabízí dříve u ní neslyšené hudební postupy a vcelku zajímavé Martinovo frázování a nakonec i „Virutal Death“, která jako kdyby vypadla z Ozzyho éry a ukazuje, že spojitostí mezi starými Black Sabbath a tehdy moderním grungem nebylo zrovna málo. To je ale už všechno. „Evil Eye“ nezachrání ani hostující Eddie Van Halen a „Psychophobia“ a „Back To Eden“ jsou nevýrazné skladby, které ukazují, že stěžejních nápadů postupem let přece jen už ubývá. Ve výsledku „Cross Purposes“ samozřejmě špatná deska není, je trochu pestřejší než „Dehumanizer“, ovšem kvůli velkým kvalitativním rozdílům mezi jednotlivými skladbami působí trochu roztříštěně, nekomplexně.
Po vydání dokonce došlo i na americké turné, protože Black Sabbath se opět povedlo dostat se do tamních hitparád, i když z toho bylo jen 122. místo, přesto to byl úspěch. Ani samotné turné se dá považovat za vydařené, přestože jeho konec, kdy došlo k neshodám mezi Iommim a Butlerovou manželkou (a zároveň manažerkou) Glorií, nebyl úplně nejrůžovější, což nakonec vyústilo v Butlerův další odchod.
|
