Třetí den:
Třetí den znamenal další dávku hudby, které bylo tolik, že byl člověk rád, když hrála kapela, co ho až tolik nezajímala. Počasí se sice příliš nepodobalo srpnu, ale alespoň nepršelo. Jako první jsem ten den viděl francouzské deathaře Kronos a byl to řádně brutální set. Bohužel také jednotvárný, ale to je spíš věc toho, že takový fanda brutal death metalu nejsem. Podobně na mně však působili i žánrově zcela odlišní Bury Tomorrow. Od jedné ze špičky žánru jsem očekával o trochu více osobitosti, ale dočkal jsem se „jen“ klasického metalcoreu. Střídal se brutální vokál s tím melodickým a zábavnost s každou další skladbou klesala. Asi věc pro opravdové fanoušky tohoto stylu.
Eagle:
O půl druhé rozezněly svoje podladěné kytary coroví Bury Tomorrow, kteří vsadili na své poslední album „Earthbound“. Výrazné growly a breakdowny se přesně dle pravidel žánru střídaly s čistými vokály a melodickými kytarovými party. Zaujala např. hned úvodní „Memories“ nebo „301“, která zní naživo lépe než studiová verze s hostem Jameym Jastem z Hatebreed. Frontman Daniel Winter-Bates chválil ostatní kapely a byl si vědom toho, že se svojí bandou patří na fesťáku k tomu měkčímu. Dále se ohradil proti různým oficiálním vip setkávání s fanoušky a namísto toho je vyzval, aby se s nimi setkal vedle pódia u záchodů. Sympatické gesto.
Do třetice všeho dobrého jsem okusil další styl, který není úplně můj top, ale tentokrát jsem se bavil skutečně dobře. Na scéně se objevili Iron Reagan, v jejchž čele stojí Tony Foresta z Municipal Waste. Iron Reagan jsou hlavně o ztřeštěném crossoveru, který je podán s humorem a nadšeneckým nasazením. Některé skladby sotva překročily minutovou stopáž a prakticky neustále se jelo v tempu, které vybízelo k moshování. Hardcore, thrash a dokonce i trocha death metalu rozpumpovalo krev všech přítomných.
Grave se nedostali do areálu včas a tak si vyměnili čas, ale i místo (Metalgate stage) s českými doomaři Blues For The Redsun. Ti se tak dostali na velké pódium a musel to být pro ně pořádný křest ohněm. Jejich doom metal se dotýkal až záhrobí a rozhodně se nehodil ani na takovou brzkou hodinu. Tohle je klubová hudba pro fandy žánru. Velmi těžké a zdlouhavé riffy a nepříliš příjemný vokál činil z hudby Blues For The Redsun jen těžce poslouchatelnou věc. Před Grave jsem dal přednost Textures a nebyla to snad špatná volba. Holanďané předvedli energický progresivní metal s hrubými riffy a bohatou rytmikou.
I když měli dobrý zvuk, hráli s patřičným nasazením a prostě se jim set povedl, nedokázali mě ani naživo přesvědčit, abych si je doma pouštěl více. Někdy vám v hudbě zkrátka chybí něco, co ani sami nedokážete pořádně popsat.
Měl jsem ohromné očekávání před koncertem Septicflesh. Tuhle kapelu naprosto zbožňuju a tak jsem se velmi těšil. Řekové nezklamali, ale ani nemůžu říct, že to bylo perfektní. Hodně mě mrzí, že to hrají na sílu. Zvuk byl až příliš nabušený a kytary takřka vše přebíjely a trochu se pod tou silou vytrácela jedinečnost kapely. Orchestrace nebyly příliš slyšet a osobně nemám rád takto přemrštěný zvuk. Nepřítomnost kytaristy a zpěváka čistých vokálů Sotirise kapela vyřešila elegantně. Prostě hráli skladby, kde se jeho vokál nevyskytuje anebo jako v případě „Anubis“ nechali zpívat publikum a Seth se přidával svým growlem. Ten byl mimochodem výborný a Seth byl velmi komunikativní. Někomu může sice připadat, že to s jeho „my friends“ trochu přehání, ale dle mého to bylo naprosto v pohodě. Hrálo se z posledních tří desek a zejména „Communion“ či „Prometheus“ byly naprosto zabíjecí. Nebýt nepříliš příjemného zvuku, bylo to dokonalé vystoupení.
Koho uvidíte po x-té a stále bude bavit? Obituary. Tahle death metalová legenda nikdy nezklame. Výborný zvuk, charismatický vokál Johna Tardyho a především death metal, který lahodí uším. Tahle „stará škola“ vyučuje a „Slowly We Rot“ bych mohl slyšet snad milionkrát. Na řadě byla další legenda a tentokrát techničtějšího pojetí thrash metalu. Švýcarští Coroner hráli jak z partesu. Skladby, které mají za sebou víc jak dvacet let, fungovaly naživo velmi dobře a neztratily nic ze svého ostří. „Divine Step“, „Semtex Revolution“ či „Die By My Hand“ se poslouchaly jedna radost.
Moonspell žeru, přiznávám. S jejich koncertem dopadla na pevnost temná atmosféra. Z počátku setu se dostalo na nové skladby z desky „Extinct“ a tedy především na gotický metal. Ze začátku mi přišlo, že kytara nebyla příliš dobře slyšet, avšak v průběhu tenhle pocit vymizel. Z ostřejších věcí zazněla jen „Night Eternal“, jinak Portugalci vsadili právě na tajemnou atmosféru desky „Wolfheart“, ze které se hrálo nejvíc. Fernando se při „Vampirii“ zahalil do pláště a skladbu přednášel velmi teatrálně. Takhle na mě působilo celé show – až divadelně. Myslím, že se to však k žánru hodí. Gotika se kloubila s blackovou minulostí Moonspell. Skladby z „Wolfheart“ nebo „Irreligious“ nestárnou, avšak já na Brutalu trochu postrádal ostřejší věci, například z desky „Memorial“. Jinak ale výborné a atmosférické vystoupení.
Poté jsem si zašel na Oriental stage. Šel jsem s předstihem, abych se tam dostal, protože stage byla opět plná. Zajímali mě japonští šílenci Sigh. Jejich avantgardní metal je teatrální a šílený. Začátek byl pomalý a na pódiu byl ze zpěváků jen Mikai. Poté přišla Dr. Mikannibal, celá zahalená v černém a přinesla dvě knihy (předpokládám, že bible). Knihy poté vzplály a půvabná zpěvačka odhodila černý šátek. Následně Sigh pořádně zrychlili a Mikai se střídal ve vokálech s Dr. Mikannibal, která obstarávala ty brutálnější zpěvy. Japonci jsou šílenci a tak ve skladbách stíhali zabrnkat na prog metalovou strunu, zařadit flétnu či saxofon a hudebně experimentovat. Skutečně vydařené vystoupení.
Jenže to už volali Arch Enemy. Člověk je v Čechách vidí docela často, ale ani tentokrát jsem neodolal. Kapela je čím dál větší a profesionálnější. Ze všeho byla ta profesionalita znát. Velká scéna, světla, ohně a především výkon kapely.
Loomisovi kytarové souboje s Michaelem Amottem byly ozdobou, stejně jako vokální výkon modrovlasé Alissy. V „Avalanche“ se dokonce při začátku refrénu málem pustila do čistého zpěvu, což bych klidně i uvítal. Kapela hodně sází na poslední desku „War Eternal“ i když samozřejmě došlo na všechny osvědčené hity jako „We Wil Rise“, „No Gods, No Maters“ či „Nemesis“. Oproti poslední show před Nightwish (7. 12. 2015) mi přišlo, že kapela má ještě promakanější choreografii a působí ještě sehraněji. Z Arch Enemy je velká kapela a já říkám, že zaslouženě.
Eagle:
Po půlnoci smetli všechno živé z povrchu zemského Unearth. Libový metalcore s prvky deathu jel na vlně blast beatů, breakdownů, tvrdých riffů, ale i precizně zahraných kytarových sól celou dobu. Zatímco jeden kytarista blbnul během vyhrávek, druhý rozdával piva do publika. Celkově velmi našlapaný a zábavný set, který ani chvíli neslevil z nastoleného tempa.
|
