Italové Trick Or Treat jsou v současné době patrně nejproslulejší díky tomu, že jejich zpěvák, Alessandro Conti, zároveň pěje na post-rhapsoďáckých albech Lucy Turilliho. Trick Or Treat jsou ale především kapelou, která hraje melodický power-speed metal, přičemž si v této disciplíně nestojí vůbec špatně. Ba co víc, autoři s léty kompozičně zrají a jejich aktuální desku lze označit za jejich nejpovedenější dílo.
Jistě, mnozí kapele vyčítají do uší bijící podobnost s německými dýněmi, na jejichž písních ostatně Trick Or Treat rozjížděli svoji kariéru, a to jako „Italian Helloween Tribute band“. Aby také ne, vždyť Alessandro Conti se může mistrovi Kiskemu směle rovnat a jeho volátko je tak zásadním lomítkem, které odděluje příznivce Italů od zbytku obecenstva. Zkráceně řečeno, pokud si hovíte v čistých a jako ebonitová tyč vyleštěných vokálech, zároveň nepohrdnete na líbivý efekt vedenými melodiemi s častou spídovou akcelerací, měla by vám italská parta více než vyhovovat a na její obligátnější hudební obsah nebudete brát významnější ohled. Velkoryse je také vhodné přijímat lyrický podklad, potažmo cover nahrávky, který se bůhvíproč zabývá králíky. Asi to má být vtipné, mně osobně to však přijde pouze ujeté, korunu všemu pak nasazuje video k songu „The Great Escape“, kde jsou zúčastnění protagonisté oblečeni do dětských králičích kostýmů a snaží se dělat humor. Popravdě řečeno, nevím přesně, o co ve zmíněném klipu jde, neboť jsem neměl sílu jej dokoukat.
Samotná hudba je ovšem výborná. Melodické karty naplno odkryje hned úvodní střela „Inle (The Black Rabbit Of Death)“, jež po krátkém intru vypustí zběsile našponovanou rytmiku, v tomto případě dokonce s jemným thrashovým přívlastkem. Chybět nesmí typický „haló“ refrén, stejně jako slušivý sólový part. Velmi kontrastně proto působí následná píseň „Together Again“, což je balada vedená ve valčíkovém tempu. Moc pěkná, nutno dodat. Jako třetí položka v playlistu se pak blyští první z nejvzácnějších perel alba s názvem „Cloudrider“. Její podtitul by mohl v pohodě znít „hit jako prase“. Každé zákoutí této skladby zdobí navýsost libě klenuté melodické krajky, v čele s pamětihodným a do hlavy či srdce se snadno vpíjejícím refrénem. Do nastolené slunečné atmosféry jako černý mrak vstoupí temný nástup položky „Efrafa“, ve které opět zahrozí thrashově vyostřené kytary. Italové ale neumějí a hlavně nechtějí být dlouho „zachmuření“, proto zanedlouho přijdou s další várkou optimisticky rozjařených linek.
Deska „Rabbits Hill Pt II.“ se rovněž pyšní několika zajímavými hosty. V „Never Say Goodbye“ se představí Sara Squadrani (Ancient Bards), jež si s Alessandrem střihne značně podmanivý duet. Oba se se svými party vyloženě mazlí a píseň tak působí jako milostná předehra. Následující „The Great Escape“ je perlou číslo dvě. Přímočarý soft-powermetalový hit s mimořádným chorusem, ve své chytlavosti srovnatelným s obdobně skvělou položkou „Freedom“ (album „Tin Soldiers“). Vynikající záležitost, víc netřeba dodávat. Další z hostů, tentokrát s ještě věhlasnějším jménem, se ujme své pozice ve štychu „They Must Die“. Tim „Ripper“ Owens vládne plným metalovým hrdlem, kterému italští autoři podřídili nejen šlapavé kytarové pumpy, ale zejména křiklavý refrén, jenž se po vzoru těžkopádných heavy-power spolků otáčí v málo pružném a na sílu jetém schématu. Zřejmě se najdou posluchači, které tyto postupy baví, já zůstávám pocitově chladným, což se v ještě větší míře týká už vyloženě nudného chorusu položky „United“, v níž uslyšíme Tonyho Kakka (Sonata Arctica).
Náhle upadající level zábavy (týká se i tuctovější instrumentálky „Beware The Train“) naštěstí opět pozvedne předposlední, více než desetiminutová kompozice „The Showdown“ s líbivě klenutými slokami, pohodovým sólem, nebo spídově našlehaným a v závěru působivě gradujícím refrénem. Opusem se stala polobaladická laskomina „Last Breath“, jejíž zenit tvoří blaženě se svíjející melodické motivy, na chvostu skladby pozvolna vypuštěny do jemného symfonického partu. Ten znamená vkusné rozloučení se čtvrtou řadovkou Italů, u které bychom sice ještě mohli rýpnout do tupě ozvučeného škopku, v celkovém měřítku ale jednoznačně převládají pozitivní dojmy. Je však nutné zopakovat, že to platí pouze pro kované příznivce melodického power-speed metalu.
|
