Ten, kdo by očekával, že Sabaton otočí své hudební kormidlo směrem k břehům progrese, temným přístavům doomu nebo vzletnému ševelení ve větvičkách líbivého metálku, bude i tentokrát zklamán. Švédi se zkrátka svého kopyta drží urputněji než Měsíc naší domovské planety. I tentokráte se dočkáme hutných kytar, osmdesátkových kláves i vidláckého projevu principála a výhradního skladatele, vokalisty Joakima Brodéna, od první vteřiny naprosto jasně rozpoznatelného od všech ostatních zpěváků, působících v obdobně zaměřených spolcích.
Bez zardění přiznávám, že se mi aktuální výlisek líbí zase o něco více než většina předešlých. Joakim totiž začal používat více (na první pohled neznatelných, o to více zajímavých) sextakordů, a akordická struktura jednotlivých skladeb díky tomu není „tak stejná“ jako na albech minulých, ale je hudebně vyspělejší, blížící se ikonám žánru.
Sborových refrénů a patetické výpravnosti si užijeme nad hlavu, v tomto směru Sabaton tak daleko nikdy nebyl. A zní to dobře. Příkladem by mohl být hned první singl s názvem „The Lost Battalion“, v němž jsou namísto standardních bicích použity zvuky zbraní z první světové války, a v refrénech si fanoušek říká, zda neposlouchá uniklou pasáž nových Freedom Call. Obdobně zní i titulní „The Last Stand“ s až muzikálovým patosem, nebo úvodní, agresivními klávesami vedená „Sparta“, pojednávající o slavné bitvě u Thermopyl. První, čistě durová skladba, „Blood Of Bannockburn“, si za nosné téma bere osvobození Skotska ve 14. století, dokonce zaslechneme i dudy. Zkrátka, deska v textech zpracovává poměrně široké množství témat, a to od již notoricky známých světových válek, přes starověké bitvy až po nedávnou historii v podobě boje o Kótu 3234 z osmaosmdesátého roku minulého století.
Zvuk je tradičně bezchybný. Ostré, tvrdé, hutné a řezavé kytary vyplňují každou skulinku posluchačova zvukovodu, v čemž jim zdatně sekundují klávesy. U těch musím bohužel vypíchnout jedno ze zásadních negativ letošní desky (resp. i všech předešlých) a tím je opět stále tentýž syntetický osmdesátkový řezavý rejstřík (podobně jako třeba u „Jump“ od Van Halen nebo „The Final Countdown“ od Europe). Tento zvuk nás pod hřmícími kytarami provází již od dob debutu a Joakim jej stále nemá dost a pořád dokola jej natáčí do většiny kompozic. Jako by nešlo na tak univerzálním nástroji, jakým synťáky (na rozdíl od kytary) jsou, stvořit odlišné, jinak barevné zvuky.
Suma sumárum, Sabaton vydal další album, které své příznivce (kteří o žádné stylové kolotoče stejně nestojí) opět potěší. I když se za skalního příznivce Joakima a jeho party rozhodně nepovažuji, musím uznat, že se CD podařilo, nespornou zásluhu na tom má i nabušený a agresivní zvuk. A lidem, kteří Švédům ani nemůžou přijít na jméno, zůstane v hlavě pachuť již slyšeného, letos navíc ještě mnohem více pompézního.
Ať už si posluchači o kapele myslí cokoliv, její stále ještě rostoucí popularitu nelze přehlížet. Důkazem budiž i prodejnost, která v době vydání v rodném Švédsku dosáhla místa zlatého, v Německu stříbrného a v Belgii bronzového. Zajímavější je ale to, že i v naší republice kapela dosáhla v prodejnosti zlaté příčky, konkrétně v druhé polovině srpna. Kterému jinému seskupení podobného ražení se něco podobného podařilo?
|
