Blackthorne jsou dnes už prakticky zapomenutou záležitostí, i když ve své době platili v hardrockových kruzích za senzaci. Aby také ne, když byli jednou ze superskupin, která vzešla z opravdu velkých jmen, protože u mikrofonu stál Graham Bonnet, dříve zpívající v Rainbow nebo u Michaela Schenkera, na kytaru hrál Bob Kulick, věčně tajemný spolupracovník Kiss, basu obstarával Chuck Wright z Quiet Riot, klávesy Jimmy Waldo z Alcatrazz a na bubenické stoličce seděl Frankie Banali, druhdy člen W.A.S.P. a Quiet Riot. Tedy, co jméno, to pojem. Ovšem, jak už to u podobných seskupení bývá, jejich život byl jepičí. Důkazem o jejich existenci bylo dlouhá léta pouze album „Afterlife“ z roku 1993, ovšem zasvěcení vědí, že tím kapela neskončila.
O rok později, tedy přímo ve víru grungemánie, její torzo (Bonnet, Kulick a Waldo) natočilo desku další. Ta ovšem do současnosti byla v trezoru, protože sami představitelé pochopili, že v roce 1994 nebyl na její vydání na trhu prostor a album by zaručeně potkal naprostý komerční propadák. Na Bonneta s Kulickem se dívalo jako na dinosaury osmdesátých let, kteří byli považováni skoro až za zločince a hudba Blackthorne byla samozřejmě osmdesátými léty cítit na sto honů. Co by ale taky člověk od těchto starých pák chtěl za novum? Popřípadě, aby to novum neznělo úplně přitrouble…?
Počin s názvem „Don`t Kill The Thrill“ tak přichází na svět až teď. Je to samozřejmě s křížkem po funuse a tak trochu mimo čas a prostor, protože spolu s ním se Blackthorne neprobouzí k životu, ale přece jen by byla škoda, aby zůstal navždy záprášený a uložený na dně trezoru. Tohle album sice není z těch, které byste museli mít ve sbírce stůj co stůj, ale přece jen představuje kus poctivé hardrockové práce. Album sice nemá úplně dobrý a vyvážený zvuk, leckde se Bonnet schovává za někdy až zbytečně vytaženou Kulickovu kytaru, jako třeba v „Insanity“, kde kvílivé kytary až tahají za uši, ale s přihlédnutím k tomu, jak už je to dávno od natáčení se dá přimhouřit oko.
„Don`t Kill The Thrill“ má spíše sběratelskou hodnotu než aby to byla deska, která se stane (alespoň v určitých kruzích) hitem. Nepodařilo se totiž přijít s takovým množstvím dobrých nápadů, jak tomu bylo u „Afterlife“, ovšem že by mezi deskami zela nějak velká kvalitativní propast, to se taky říct nedá. Na „Don`t Kill The Thrill“ je nejsilnější její začátek, kdy titulní věc se dá považovat za skutečně silnou, přičemž dobře působí i následující věci „Wild Inside“, „Skeletons In The Closet“ a „Dreamin` In The Hideway”. Kvalitativní laťka jde ale potom dolů a člověku začne i trochu vadit zbytečně přepínaný Bonnetův hlas. Určitý standard ale zůstává zachován, vše se pořád pohybuje v nadprůměru.
Blackthorne jsou už samozřejmě dávno minulostí a i “Don`t Kill The Thrill” může působit archaicky, ale je nutné je brát jako dokument doby. Je určené pro toho, komu se líbilo “Afterlife”, protože takový posluchač bude zaručeně spokojen i tentokrát. Někoho dalšího asi tahle deska však moc neosloví.
|
