Ollie Bernstein je mladý a talentovaný bostonský multiinstrumentalista, který si tímto albem splňuje jeden ze svých snů, což je jedním z faktorů, který je v recenzi nutné zohlednit. Album nevyšlo pod žádným oficiálním vydavatelstvím, Ollie vytvořil CD v podstatě sám (s přispěním několika hostí), a to od prvotních nosných nápadů až po samotné natočení, mix a mastering. Tím splněným snem se myslí vysoce melodické, rychlé album, odrážející autorovy inspirace, kterými jsou hlavně japonské melodické kapely. Pokud vám obdobná muzika nic neříká, resp. máte odpor vůči seskupením, hrajícím zmíněný subžánr (což dovedu vcelku lehce pochopit, Země vycházejícího slunce produkuje mraky podobných seskupení s prakticky totožnou (pseudo) kvalitou, ale s oním japonským feelingem, který evropským posluchačům často nejde pod nos), neztrácejte touto recenzí čas.
Autor se nijak neštítí rychlých temp a nebojí se do písniček nasypat mraky vysokooktanových dvojšlapek, což se děje ve valné většině kompozic. Už v úvodní „The Wish“, jejíž úvod znatelně evokuje soundtrack z Warcraftu II, si užijeme mohutných sypanic. Ale nejen vysokými tempy živ jest autor, proto na albu najdeme i střednětempou „Wherever We Go“ – mého černého koně, v jehož refrénových harmoniích se autor slušně vyřádil, anebo hladivou baladu „Fallen“, kde hostující vokalistka Atsumi Ischibaschi svým medovým mezzosopránem pohladí všechny milovníky libé melodie.
Album v žádném případě není dokonalé, žebříčky trhající, ale je slušným příslibem do budoucna. Ollie se díky němu totiž jeví jako vcelku schopný skladatel, vynikající sólový kytarista a obstojný vokalista, který nečeká na smilování z nebe v podobě schopných spoluhráčů, ale raději si veškerou práci odvede sám (ještě by mu do toho kecali!). Což v tomto případě znamená, že kromě zpěvů a kytar není nic natočeno reálnými muzikanty, autor si veškeré bubny, klávesy a basu připravil a naprogramoval doma na PC. Slyšitelné to je podobně jako třeba u prvního alba Power Quest.
Na co bohužel musím upozornit je fakt, že muzika je sice jak líbivá a příjemná sluchovodům, tak je ale i výrazně rozpoznatelný výše zmíněný fakt, že Ollie se svou muzikou nešel do žádného studia, které by z jeho prvorozeného děťátka vytvořilo moderně znějící nahrávku. Produkce je, paradoxně, velmi podobná nedávno vydané druhé desce švédských TWILIGHT FORCE, a to ať v už v podobě velmi nevyrovnané ekvalizace, nebo utopených beglajtových kytar a místy dosti nejistého zpěvu.
Ollie Bernstein do světa melodického metalu přispěl příjemnou, ale dosti nedotaženou deskou, hlavně po zvukové stránce. Jak jsem již ale uvedl, skladatel bude (doufejme) časem velmi schopný a sudičky jeho dalších děťátek jim snad vínkem nadělí především lepší zvukový kabátek.
|
