Jestliže patříte mezi milovníky symfonických kapel, které se nebojí experimentovat s elektronickou hudbou v kombinaci s opravdu divokými, kytarovými riffy, ženským vokálem a sekvencemi, které zastupují nástroje náležící do škatulky „vážná hudba“, pak by vaší pozornosti jistě nemělo uniknout nové album vampýří sebranky „Theatres des Vampyres“, které nese název „Candyland“. Znalci upírků ze slunné Itálie se možná nad názvem desky pozastaví, neboť většina alb, „Nosferatu Eine Sinphonie des Grauens“ počínaje a „Moonlight Waltz“ konče, názvem odkazovaly vždy na jasnou upírskou tématiku. Nicméně hudebně se dílo od vampýří tématiky snaží příliš nelišit.
První, co u „Candyland“ zaujme, je bezesporu působivé střídání motivů kytar a křišťálově čistý zvuk, se kterým si Theatres Des Vampires ve studiu patřičně vyhráli. Aby také ne, vždyť vampíři povstali z rakve s touto novinkou po pěti letech od posledního počinu „Moonlight Waltz“, což je jejich nejdelší pauza mezi alby, ale to čekání se vyplatilo. Kromě nápaditosti melodicích pasáží nyní deska zase o trochu více sází na elektronickou muziku a heavy metalové riffy, přičemž ze stylově potemnělé gotiky naštěstí tolik neubylo. Experimentování se zvuky se na prvních několik poslechů může zdát divoké, ale stále je cítit čitelný rukopis Soni Scarlet a to asi nejsilněji v písni „Pierrot Lunaire“, která dává vzpomenout na časy alba „Anima Noir“. Vokální výšky a kytarová sóla navozují jakousi „zámeckou“ vznešenost, která osloví fanoušky starších počinů této krvechtivé, noční sebranky.
Jindy na okamžik postřehnete jistou inspiraci u slavnějšího kolegy Marylina Mansona, třeba na začátku skladby „Morgana Effect“, ke které se rovněž kapela rozhodla nahrát videoklip. V každém případě Sonin chytlavý a osobitý vokál nenechá žádného fanouška chladným, obzvlášť, když bývá v několika skladbách doprovázen hlubším mužským hlasem. Slušelo by se zmínit hostujícího umělce Fernadna Ribeira (Moonspell), který se předvedl v písni „Seventh Room“. Fernando je ve svém zpěvu naprosto přirozený, na nic si nemusí hrát, nijak se nepřizpůsobuje a právě jeho přirozenost dokonale souzní se Sonyou, jako by spolu zpívali v jedné kapele už od nepaměti. Na rozpacích jsem však z intra titulní skladby. Jakýsi elektronický šum, doprovázený málo srozumitelným, dětským žvatláním má nejspíše navodit pocity úzkosti, místo toho se spíše stává tolik ohrávaným klišé, které jsme mohli slyšet v podání nespočtu kapel. Vše zachraňuje moment, kdy se objeví Sonya, její chytlavý vokál a rázné heavymetalové riffy. Jen škoda toho úvodu...
Skladba „Photographic“ se pak stává číslem jedna z celé desky. Možná je to díky energičnosti, kterou v sobě tahle píseň má, možná je to zásluha přitažlivě melodického refrénu, možná výrazně šťavnaté kytarové pasáže Giorgia Ferranta. Desku lze však pochválit i jako celek, každá z písní obsahuje alespoň kousek čehosi, co album neodsoudí k nemastnému – neslanému průměru. Ať už zmíníme energičnost v „Your Ragdoll“, gradující dramatičnost v „Resurrection Mary“ či melancholii v „Autumn Leaves“. A tak mohu bez přehánění říct, že deska má svým posluchačům mnoho co nabídnout.
|
