A hele, další superskupina je na světě. Tentokrát potěší spíše příznivce progresivního a alternativního metalu, protože Giraffe Tongue Orchestra tvoří především kapacity z toho stylu. Bezpochyby nejvýraznějším členem téhle party je frontman grungeových hrdinů Alice In Chains William DuVall, zdatně mu však sekundují kytarista a zpěvák z Mastodon Brent Hinds a kytarista The Dillinger Escape Plan Ben Weiman. Přestože se tak může zdát, že je Giraffe Tongue Orchestra záležitostí těchto tří mužů, ostatně tak se i tento projekt prezentuje na fotkách, záda jim jistí neméně zajímavá rytmika v podobě basisty Pete Griffina ze Zappa Play Zappa a bubeník Thomas Pridgen z druhdy velice ambiciózních, ovšem nedoceněných The Mars Volta. Prostě sestava, která předurčuje minimálně nadprůměrnou desku.
O superskupinách si můžete myslet své. Že jich je na scéně zbytečně moc, že stejně dlouho nevydrží že navždy zůstanou ve stínu mateřských kapel jejich členů, ovšem je nutné přiznat, že právě od superskupin se člověk dočká občas skutečně kvalitní a originální muziky. Obzvlášť když je tvoří členové stylovbě různorodých kapel, což sice není úplně případ v Giraffe Tongue Orchestra, protože ač se to na první pohled nezdá, Alice In Chains, Mastodon a The Dillinger Escape Plan toho mají společného dost. Přestože všechny kapely nakonec vyznívají jinak, základ je v nekonvenčním pojetí hudby (i když Alice In Chains se v letech 1990 až 1992 dali označit za mainstream), v posouvání hranic a objevování nových prostorů.
A tak se můžeme dívat i na debut Giraffe Tongue Orchestra. DuVall, Hinds I Weiman před vydáním slibovali neočekávatelný hudební zážitek a množství překvapivých okamžiků, i když člověk by musel být veliký naivka, aby věřil těmto řečem, které provází vydání snad každé desky. Ovšem nutno přiznat, že tady pánové až tak úplně do větru nemluvili. On totiž už samotný otvírák „Adapt Or Die“ zaskočí svou přímočarostí, jakou byste od členů výše zmíněných spolků čekali jen stěží. Najednou překvapí i DuVall, jenž se pohybuje v přirozenějších polohách, než ve své domovské kapele, kde je snad dokonce i nucen do vymečeného výrazu svého kultovního předchůdce Laynea Staleyho.
Pochopitelně deska celá není tak odvazová jako otvírák a složitější momenty se začnou objevovat už s druhou „Crucifixion“, což je zároveň i pilotní singl celé desky. Zde už se pánové projevují jako hračičkové, kteří rádi pokořují obvyklé meze a zejména DuVall vyřvanými pasážemi po vzoru Kurta Cobaina dokáže překvapit. Čím pak deska postupuje kupředu, stává se hudba na ní stále členitější, složitější a tím samozřejmě nestravitelnější. Ke slovu se dostávají více psychedelické plochy a různé efekty, až to v závěrečných skladbách „Thieves And Whores“ a titulní „Broken Lines“ vypadá, jako kdyby si muzikanti hráli jen pro sebe a okolní svět je nezajímal.
Ale i tak je „Broken Lines“ zajímavé album. Pochopitelně na něj musí být určitá nálada a je určeno jen posluchačům, kteří snesou soustředěnější poslech, protože jen při něm začnou na povrch vystupovat zajímavé okamžiky (například kytarové bzučení v „No One Is Innocent“). Hudba obsažená na desce se pak za něj dokáže zase odvděčit několika nevšedními zážitky.
|
