Traduje se, že největší rockové legendy to měly mezi veřejností pěkně rozdělené. Buďto jste je milovali nebo nenáviděli. Nebylo nic mezi tím. Airbourne taky můžete milovat nebo nenávidět, ale můžete je také okázale ignorovat. A už tento fakt svědčí o tom, že se tahle australská čtveřice nikdy nemůže postavit do jednoho šiku třeba s AC/DC, i když se samotný Angus Young o nich kdysi vyjádřil pochvalně. Pravda, znělo to jako alibismus, ale i tak je to pocta. Maličký Angus tehdy doslova řekl, že Airbourtne nesou prapor AC/DC do budoucna. Ech… zní to jako otřepaná fráze. Ale tohle sedí. Ona otřepaná je totiž i hudba Airbourne.
Člověk sice proti nim nic moc mít nemůže, protože přece jen je jejich hudba skutečně dobře zahraná a příval energie je neodiskutovatelný, ovšem ve chvíli, kdy dojde na původnost a invenci, může proti nim být snad celý svět. Už se popsaly stohy papíru o tom, jak tahle parta bezosytšně kopíruje AC/DC, což prostě odkapává z každičké noty a někdy už to dokáže lézt pěkně na nervy. Na druhou stranu je tu ale zase fakt, že i Airbourne dokázali složit za svou desetiletou kariéru pár docela dost dobrých věcí. Samozřejmě, jak už to bývá u takových kapel, jakými tihle Australané jsou, nejlepší byl start. Debut “Runnin` Wild“ byl docela silnou deskou, kde kapela nastolil svůj (nijak osobitý) styl a byla to docela zábava.
S každou další deskou už jen tenhle svůj kolovrátek opakovala. To, co vždycky prošlo u AC/DC nebo u Motörhead, u Airbourne projít nemůže. Na to jsou ještě malí páni. Proto vás ani novinka „Breakin` Outta Hell“ nemůže v ničem překvapit a tudíž ani nečekaně potěšit. Jsou tu samozřejmě dobré skladby jako je třeba titulní věc (se slušným hřmotným refrénem) nebo stadionová „It`s Never Too Loud For Me“, ale člověk si pořád říká, kde už tohle slyšel. Ono je to možná tím, že Airbourne nevykrádají jen AC/DC, ale už i sami sebe.
Zase na druhou stranu „Breakin` Outta Hell“ žádná velká hrůza není. Na to jsou Airbourne moc dobří muzikanti. Deska je energická od začátku do konce, ale když dojde třeba na takovou „Thin For Blood“, což je jen bezhlavá jízda bez špetky nápadu, není ani ta energie moc platná. Navíc chybí také (i pro kopírky AC/DC) dost důležitý bluesový prvek, o který si třeba věci typu „Do Me Like You Do Yourself“ vyloženě říkají.
Takže když to shrneme, ono se vlastně nedá říct, jestli se „Breakin` Outta Hell“ povedla nebo ne. Prostě je taková, jaká se čekala, ovšem když ji porovnáme třeba s předchozí „Black Dog Barking“, zdá se že začíná trochu ubývat nápadů. Z těch co mají, dokáží Airbourne ještě nějaký ten pátek přežít, ale jak to vypadá, blíží se doba, kdy se to bude muset vážně řešit.
|
