V roce 2000 vyšly Ayreon simultánně dvě alba: „The Dream Sequencer“ a „Flight of the Migrator“, obě zastřešená názvem „The Universal Migrator“ a spojená příběhem. Po úspěchu, který se dostavil s vydáním „Into the Electric Castle“, Arjen cítil potřebu vytvořit album, které bude stát na vlastních nohou a nebude pouze čerpat z předchozího a derivovat formuli, která tak dobře fungovala. Tentokrát se rozhodl skladatelský proces opět pojmout úplně jinak. Namísto rockové opery s kombinací hlasů vsadil na to, že každá skladba má pouze jednoho hlavního zpěváka.
Na „Universal Migrator“ nakonec složil tolik materiálu, že lehce vydal na dvě samostatná alba. Namísto dvojalba se však rozhodl vydat oba počiny samostatně. Věřil, že jeho fanoušci se v podstatě dělí do dvou skupin – na ty, které víc baví progresivní rock a ty, kteří preferují prog metal. „The Dream Sequencer“ je věnovaný první skupině a „Flight of the Migrator“ měl potěšit tu druhou. Hlavní myšlenkou za rozdělením skladeb tedy bylo, že každý fanoušek si může vybrat, které z těchto dvou si koupí na základě vlastního vkusu. Arjena ale čekalo velké překvapení, protože převážná většina fanoušků si koupila a milovala obě alba. Původním plánem bylo, že na „The Dream Sequencer“ budou pouze ženské vokály. Arjen ale nesehnal dostatek zpěvaček a tak svůj záměr nakonec neuskutečnil.
Příběh zde navazuje na debutovou nahrávku „The Final Experiment“. Zavede nás do roku 2084, kdy poslední válka zničila veškerý život na Zemi. Během posledních let bojů se malé skupině lidí podařilo uniknout a založit kolonii na Marsu. Jenže poté, co byla Země prakticky zničena, neexistuje pro kolonisty způsob, jak doplnit zásoby a brzy kolonie začíná postupně vymírat. Album vypráví příběh posledního přeživšího. Posledního zástupce lidské rasy, osamělého na cizí planetě. Kolonista nikdy neviděl Zemi, narodil se na rudé planetě. Život svých předků zná jenom díky stroji, který vědci nazvali „Dream Sequencer“, a který je jedním z mála způsobů, jak na Marsu bojovat proti nudě. Stroj využívá hypnózu a umožňuje tak uživateli cestovat do minulosti a prožít nejen vlastní dětství, ale dokonce zajít ještě dál – do předchozích inkarnací. Kolonista tak stroj využije, aby znovu prožil všechny své předchozí životy – mezi jinými byl ženou bojující ve válce v roce 2084, královnou Elizabeth I. či mužem, který byl přítomný u vzniku Stonehenge – každá skladba nás provází jedním z těchto předchozích životů. Koncept mi velmi připomíná skvělou knihu „Tulák po hvězdách“ Jacka Londona.
Intro „The Dream Sequencer“ nás seznamuje se strojem, který toto „cestování“ umožňuje. V následující „My House on Mars“ kolonista naštíví vlastní dětství. Vystupuje zde i postava jeho sestry (Floor Jansen). Oba truchlí nad ztrátou otce, který zemřel v pozemské válce a nad zničením planety. Postava Kolonisty nakonec otci odpustí, že nikdy nesplnil svůj slib a nevzal ho zpět na Zem. Hlavním zpěvákem je zde Johan Edlund z Tiamat, který si také napsal vlastní vokální melodii. Právě díky jeho hlasu má skladba hodně podobnou atmosféru, jako jeho domovská kapela. Je ale až s podivem, jak expresivní Edlund dokáže být, navzdory vcelku monotónnímu hlasu. Skladba má neskutečnou gradaci (obzvlášť v dramatické pasáží „I´ll never climb the highest trees...“) a bravurně pracuje s atmosférou melancholie, izolace a tichého vzteku. Rozhodně se jedná o jednu z mých nejoblíbenějších skladeb od Ayreon vůbec.
Ve skladbě „2084“ vyniká hlas jedné z nejosobitějších ženských zpěvaček Lany Lane. Skladba vypráví o finální válce na Zemi a obsahuje reference jak na debutové album, tak na „01011001“. Následující „One Small Step“ je rozhodně jedním z vrcholů alba. Arjen o této skladbě říká, že reprodukuje jeho vlastní vzpomínky na přistání na Měsíci. V textu používá slavnou větu Neila Armstronga: „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“ Skladba také obsahuje části nahrávek hlasů astronautů z Apolla 11. Vokál zde obstarává starý známý Edward Reekers. „The Shooting Company of Captain Frans B. Cocq“ je referencí na kapitána Franse Bannincka Cocqa, nejvíce proslaveného díky Rembrandově obrazu „Noční hlídka“ z roku 1642. „Dragon on the Sea“ je o anglické královně Elizabeth I. a o jejím projevu u Tilbury v roce 1588 při přípravě na odražení očekávané španělské invaze. Anglická flotila (čítající 130 lodí a více než 30 000 mužů) bitvu vyhrála pod velením Sira Francise Drakea – odtud drak v názvu skladby. Vokál zde opět obstarává Lana Lane a text ke skladbě složil klávesák Erik Norlander. „Temple of the Cat“ byla singlem alba a váže se k mytologii Mayů, konkrétně k Chrámu Jaguára (pyramida v Belize z 8. století) a městu Tikal. Ženský vokál zde patří Jacqueline Govaert z kapely Krezip. Arjen se vyjádřil v tom smyslu, že toho je jeho nejmíň oblíbená skladba Ayreon vůbec a já s ním musím souhlasit.
Naopak, následující „Carried by the Wind“, inspirovaná irskou folkovou hudbou, patří k mým vůbec neojblíbenějším. Reference v textu nás přivádí zpět k debutovému albu a postavě slepého potulného pěvce Ayreona. Duch Ayreona zjistí, že experiment selhal a upíná se k Marsu jako k nové naději lidstva. „Spirit on the wind“ v textu, tedy „duch ve větru“, se jako reference znovu objevuje ve skladbě „The Sixth Extinction“ na albu „01011001“. Zpěvu se zde ujal sám Arjen. „And the Druids Turn to Stone“ nabízí fantasy verzi příběhu o vzniku Stonehenge, kdy je jedna z inkarnací Kolonisty svědkem toho, jak se skupina druidů pomocí magie přemění na kameny. V této skladbě opět naprosto exceluje můj oblíbenec Damian Wilson. „The First Man on Earth“ je příběhem prvního homo sapiens, skrze kterého Kolonista zažívá, jak vypadala netknutá Země cca 50 000 let před naším letopočtem. Pěvecký post zde patří Nealu Morsovi (ex- Spock’s Beard). Na textu Arjen spolupracoval s Morsem a Norlanderem. Závěrečná „The Dream Sequencer Reprise“ je instrumentální a většina lidí se shoduje na interpretaci, že vyjadřuje chvíli, kdy se stroj vypíná.
Tohle není metalové album. „The Dream Sequencer“ je stvořeno pod vlivem Pink Floyd, Yes a v první řadě a především Emerson Lake and Palmer. Hlavní roli zde hrají syntezátory, které jsou jednoduše brilatní a dokonale vynikají v atmosférických skladbách, které jsou téměř bez výjimky podpořeny pomalými bicími a nerušeny žádnými divokými vyhrávkami na ostatní nástroje. Myslím, že dokonale čistou produkci není ani třeba zmiňovat, to je u Ayreon prakticky samozřejmost. Tohle je jediné čistě prog rockové album, jaké kdy Arjen vytvořil. Je experimentální, jedinečné a ačkoli ho ve výsledku nepovažuji za jedno z jeho nejlepších, vracím se k němu překvapivě často (a rozhodně častěji, než k jeho dvojčeti, které je mi přitom žánrově bližší). Ačkoli se skladby bez výjimky nesou v pomalém tempu, ty nejlepší z nich mají úžasnou gradaci – to platí především pro „My House on Mars“, „One Small Step“ a „Dragon on the Sea“. Obzlášť druhá jmenovaná je dechberoucí přehlídkou syntezátorů, ze které musí každý fanoušek žánru skákat nadšením. Pěvecky tentokrát jednoznačně dominují Lana Lane, Johan Edlund, Damian Wilson a osvědčený Edward Reekers – když ho poslouchám v „One Small Step“, vůbec se Arjenovi nedivím, že s ním udržoval tak dlouhotrvající spolupráci.
Obě alba se prodávala velmi dobře a opět se dočkala pozitivního přijetí od kritiků. První část je však obecně považována za lepší. A ačkoli první album z dvojice působí na první poslech mnohem utahanějším dojmem a neobsahuje tak hvězdná jména, jako jeho nástupce, i u mě pomyslný souboj vyhrává. Když v roce 2004 projekt Ayreon přešel k nahrávací společnosti Inside Out Music, vyšla obě alba tentokrát společně jako dvojalbum. Nová verze ale neobsahuje žádné bonusy, protože od původního vydání uběhly pouhé čtyři roky a Arjen měl pocit, že by to bylo nefér k fanouškům, kteří si koupili původní verzi.
|
