PESSIMIST - Call To War
V roce 2010 vydali Němci Pessimist debut „Call To War“. Ten se záhy vyprodal, což zřejmě přišlo líto lidem z labelu MDD Records, kde se rozhodli album letošního září znovu uvést na scénu. Jako bonus pak přihodili první demo kapely s názvem „Nuclear Holocaust“, po němž se svého času zaprášilo dokonce již rok po vydání (2008). Dle mého názoru je ale důvodem tak nezvykle rychlého výkupu malý počet kopií, hudebně totiž o nic extra výjimečného nejde. Němci svůj thrash drhnou podle osmdesátkové šablony, přičemž si libují v technických ú-secích ala Exodus nebo Kreator. Legendární Petrozzovu smečku ovšem nejvíce připomíná zpěv maníka s přezdívkou TZ, který štěká ve stylu, kterým se Mille psychoticky expresivně projevil na fošně „Renewal“. Shoda je na první dojem téměř totožná, vokalistovi Pessimist (a zároveň jedinému původnímu členu kapely) ale chybí hlubší naléhavost Petrozzova hrdla. Jistá sugestivní přitažlivost každopádně neschází instrumentální složce, tedy alespoň zpočátku, než se úzké tvůrčí schéma oposlouchá. Do té doby jsou předností chytlavé riffy, změny temp, občas také zpěvákovo frázování („Trommmelfeuer“), nečekaně melodické sólo („The Massacre Of Nanking“) nebo působivá mezihra („Infernal Death“). Prvním dvěma položkám nicméně dělá medvědí službu dlouhá minutáž, která silně přispívá k výše zmíněnému pocitu autorského kolovratu. Z toho vyplývá, že skladby obstojí více při odděleném poslechu, nežli v jednotném sjetí celé desky. K dobru je nutné přičíst zkrácení závěrečné položky „Another Day In Mania“, která dosahovala v debutové verzi sedmnácti minut, jichž bylo ovšem docíleno uměle, pomocí nesmyslně dlouho trvajícího ticha. V pětici písní z dema „Nuclear Holocaust“ pak hodně upadne zvuková kvalita, přesto zůstane přítomný určitý tah, opět se to ale více týká hudební složky, nežli zpěvu, tenkrát ještě s deathmetalovou příchutí. Poslech alba „Call To War“ má smysl pro old-school fans, ostatní mu nemusí věnovat větší pozornost.
6/10
YouTube ukázka - celé album z roku 2010
RIFFOBIA - Death From Above
První album „Laws Of Devastation“ řecké party s pěkným názvem Riffobia bylo jedním slovem parádní. Osmero songů nabídlo haldu thrashově nápaditých postupů, díky kterým se k této fošně vracím dodnes. Letošní následovník s titulem „Death From Above“ na ní ale ztrácí. V podstatě vymizely nápadité rytmické zvraty, tentokrát to Řekové hrnou v Rambo stylu, jakoby vše chtěli mít brzo za sebou. Změnil se i zvuk kytar, který jde někam k punkovým hranicím. Neustálá tempová fašírka má za následek postupné splývání obsahu, z nějž atraktivní tvůrčí špeky vykukují pouze sporadicky. Nicméně jsou, např. v kusech „Pestilence“, „Under Pressure“ nebo titulním tracku, které dokazují, že ve čtveřici muzikantů stále vře nespoutaná indoevropská krev. Navíc není vyloučeno, že na někoho nemusí půlhodinová thrashová masáž působit ubíjejícím dojmem, ale naopak vtahující, jakoby hypnotickou silou. Popravdě řečeno, u mě se dostavují oba stavy, a to podle aktuální nálady.
6/10
YouTube ukázka - Pestilence
ACID DRINKERS - Peep Show
Letitá polská grupa Acid Drinkers se vrací již se sedmnáctým (!) zářezem. V její tvorbě ale už dávno nemůžeme očekávat crossoverové hrátky, které byly přítomny na prvních fošnách. Poláky na srandu užije maximálně na vnější rovině, jako jsou název kapely, obaly desek nebo texty, pokud se muziky týká, jejich thrash je seriózní jako smuteční mluvčí, navíc do sebe už delší dobu vtahuje moderní prvky, včetně groove a dokonce i nu-metalu. Novinka „Peep Show“ na tuto linii plynule navazuje, zároveň přináší – např. oproti minulé placce „25 Cents For A Riff“ - velký klad v podobě výborného soundu. Dalším příjemným prvkem je rytmická variabilita, ve které jsou vítány jak rychlé pasáže, tak dynamické vyhrávky nebo typicky „houpavé“ momenty. K vrcholům patří šleha „Monkey Mosh“ s uhrančivě sjízdným refrénem a instrumentací, která znamená rovný asociační střet Machine Head se Sepulturou, správně šlapavá tonáž „Become A Bitch“, thrashový čardáš „50? Don´t Slow Down“, potažmo působivě zrychlující kus „God Is (Isn´t) Dead“. Nutno zmínit hlavního zpěváka Tituse, jenž vládne specifickým projevem, který mi připomněl „strašidelné“ eskapády Michaela Kocába v Pražském výběru. Výtka směřuje k delší stopáži, která není schopna udržet atraktivní náplň po celou dobu svého trvání, jedna až dvě skladby mohly být v pohodě oželeny. Pokud ale vítáte moderně pojatý thrash (kupříkladu ve stylu nedávného debutu australských Meshiaak), neměli byste si polskou „Peep Show“ nechat ujít.
7/10
YouTube ukázka - Peep Show
|
