Že kapely zažijí za svou kariéru dva vrcholy, to se může stát. Takovou situaci zažili například Aerosmith, Alice Cooper, Meat Loaf nebo Cheap Trick a skutečně za to mohli děkovat osudu, že je podruhé postavil na samotný rockový piedestal. Totéž se stalo i Green Day. Poté, co v poloivně devadesátých let naprosto explodovali v epicentru neopunkové vlny s deskou „Dookie“, zažili postupný pád, kdy desky „Insomniac“, „Nimrod“ a „Warning“ zajímaly stále méně lidí, až se Green Day ocitli na totální periferii posluchačského zájmu. Pak ale přišlo něco nevídaného, když deska „American Idiot“, tažená hity „Boulevard Of Broken Dreams“, „Wake Me Up When September Ends“, „Holiday“ a titulní „American Idiot“, způsobila masovou hysterii a Green Day byli najednou zpátky na svých starých pozicích.
Ty ale s následující zbytečně ambiciózní punkrockovou operou „21st Century Breakdown“ začali ztrácet, když se jim z desky nepovedlo vytěžit žádný zásadní hit, následná trojice vyloženě hloupých desek „Uno!“, „Dos!“, „Tré!“ nevěstila vůbec nic dobrého a začalo se mluvit o zatloukání hřebíků do rakve. I sám frontman Billie Joe Armstrong přiznal, že kapela v posledních letech spíše ztrácela, ovšem vyjádřil se i v tom smyslu, že novinka „Revolution Radio“ bude jejich návratem na vrchol. V pořadí už třetí… To se snad nikomu jinému předtím nepovedlo.
A podle „Revolution Radio“ se to samozřejmě nepovede ani Green Day. Nutno přiznat, že sami Green Day vybruslili před lety ze zavedeného neopunkového modelu pro puberťáky se ctí (oproti souputníkům The Offspring nebo Blink-182) a kromě politické agitace „American Idiot“ se nasměřovali spíše k mainstreamovějším vodám, kde už jim nemůže být vyčítáno, že jsou jen partou zastydlých puberťáků, kteří i ve skoro padesáti letech básní o studentském životě. Navíc se ve své novější tvorbě Green Day ukázali i jako vcelku zruční instrumentalisté, jelikož jim v začátcích byla vyčítána skoro až triviální práce s nástroji.
Tak a teď na rovinu. „Revolution Radio“ rozhodně není „American Idiot II.“ a Green Day nejsou tak silnou kapelou jako před dvanácti lety. Sice se dá říct, že posluchači mohou zapomenout na předchozí trilogii podivných desek, kde hrozilo, že už kapelu vystrnadí i z hitparád, ale mety „Dookie“ a „American Idiot“ nebylo dosaženo. Proto se o dalším vrcholu nedá hovořit. On už pilotní singl „Bang Bang“ ukazuje, že místy by to mohlo zavánět skladatelskou impotencí a i když je celkově deska slabší než nejslavnější kapelní díla, najdou se na ní dobrá i špatná místa. Samotný úvod „Somewhere Now“ je na Green Day až moc opatrný a kapela, která se ohání revolucí už v názvu desky, by přece jen měla mířit více na solar. „Bang Bang“ sice nepostrádá punkový drajv, ovšem stěžejní nápady jako kdyby kapela nemohla rozvinout.
Vlastně skutečně silná místa na posluchače čekají až s dvojicí skladeb „Say Goodbye“ a „Outlaws“, kde Green Day vytahují své nejsilnější zbraně z období „American Idiot“. Vrcholu pak album dostupuje s výtečnou „Still Breathing“, což je jasný favorit na hit číslo jedna s výborným refrénem a možná nejsilnějším příběhem, který vypráví o nedávném léčení Billieho Joe Amrstronga. Skladba se line spíše ve středním tempu, v němž jsou Green Day v posledních letech nejsilnější. Proto zabírá více než ostré punkovky a proto (kromě zmíněných skladeb) jsou nejsilnějšími položkami desky ještě „Trouble Times“ a „Youngblood“, kde pozornému posluchači nemůže uniknout nepřeslechnutelná inspirace skladatelským umem Johna Lennona.
Ač novinka Green Day jen velmi těžko způsobí takovou senzaci jako svého času „American Idiot“, jedná se o slušnou desku. Dalo by se dokonce hovořit o návratu (po výše zmíněných třech posledních deskám) k těm lepším tradicím kapely a o uspokojení starých fanoušků. Jedna věc se ale Green Day upřít nedá a to je fakt, že z někdejší neopunkové exploze jsou jediní, kteří to dnes se ctí táhnou dál a nedá se v jejich případě mluvit o nějakých trapnostech a ťukání na čelo.
|
