Hlásím návrat do vlasti a s ním možná i čas od času nějaký ten report z místních akcí. První říjnový pátek jsem vyrazila na Serious Black na žižkovskou Chmelnici a pokud chcete pár srovnání s koncerty v Londýně, nabízí se: u nás horší zvuk, přestože jsem se dočetla, že Chmelnice vloni renovovala (na druhou stranu proti tomu, jak to tam po této stránce vypadalo v tomto klubu kdysi, se to přece jen zvedlo) – vs. V Londýně zvuk i v nejzapadlejších klubech super. Oproti tomu plus, že u nás se otevírají dveře včas, takže začátek předkapel většinou stihnete (ne jako v Londýně, kde venku ještě stojí fronta a předskokani už jsou na pódiu)…

A hned na úvod samotného koncertu tady máme dvě „přestože“: Přestože Serious Black vydali teprve dvě alba, vydávají se na headline turné a přestože jsou Serious Black all stars band, toto turné se odehrává především v menších klubech. Po krátké debatě na toto téma se zpěvákem Urbanem Breedem, jsem se dozvěděla, že navzdory tomu turné šlape dobře a lidé na koncerty přicházejí. A máme tady další přestože: Přestože v Praze se show odehrávala v pátek, vlaštovky ohledně předprodejů slibovaly účast čítající pouze něco okolo stovky návštěvníků a to i přestože se kapela v Čechách už několikrát ukázala a své příznivce si tady rozhodně našla, ať už při vystoupení na Masters of Rock, po boku Gamma Ray nebo Hammerfall.

Otázka se potom nabízí zcela jasná: Může za to fakt, že jsou čeští fanoušci líní chodit na koncerty, anebo trochu směšně vysoká cena za vstupenky? Nicméně nikdo si nízkou účastí náladu zkazit nenechal, ačkoliv ve chvíli, kdy večer otevírala německá formace Hammerschmitt, pod pódiem stály sotva tři řady a za nimi sem tam přešlapovalo pár dalších návštěvníků. Oldschoolová kapela z Mnichova si s tím ale vážně hlavu nedělala. Pánové, kteří v druhé polovině let osmdesátých a první polovině let devadesátých hráli pod názvem „Pierrot“ a od dob, co se z nich stali „Hammerschmitt“ přinesli světu čtyři dlouhohrající alba, si vystřihli syrovosti jako „Rock Steady“ či „Still On Fire“ ze stejnojmenného alba vydaného v letošním roce, stejně jako skladby „Shout“, či „Metalheadz“. Jejich hudba je stavěná opravdu co nejjednodušeji a už od pohledu na tyto pány (v letech), je jasné, že nemáme čekat žádné složitosti, naopak klasický, co nejjednodušší a nejsyrovější metal, stavěný na jednoduchých refrénech, tvořených převážně vyřváváním nějakého hesla.

I následující kapela Sinbreed pochází z luhů a hájů německých, žánrově se už ale poněkud více blíží headlinerovi. A také se na tuto formaci těšilo mnohem více fanoušků. Jenomže ejhle. Těsně před odjezdem na turné hlásí kapela nový line-up. A namísto pěvce Herbieho Langhanse, kterého si posluchači oblíbili ve větším měřítku díky hostování na poslední Avantasii, se mikrofonu ujímá mladý Holanďan Nick Holleman a úkol má vcelku nelehký – chopit se Herbieho vokálních linek. Není to poprvé, kdy se musí popasovat s cizími skladbami. Naposled přebíral žezlo jakožto asi tak stopadesátý zpěvák Vicious Rumors po odejitém Brianu Allenu a v současné době vystrkuje růžky po boku našeho rodáka Martina Becka v jeho Induction. Nick má sice poněkud jiný hlas než Herbie, publikum ale nevypadá, že by si chtělo stěžovat. Proč taky? Málokdo tu je vyloženě precizně seznámený s diskografií Sinbreed a pokud ano, Nick si stejně lehce podmaňuje publikum, které se konečně začíná trochu rozrůstat. Sinbreed mají na kontě tři alba a na Chmelnici vtrhnou s mixem zahrnujícím songy (převážně klipovky) „Dust To Dust“, „Newborn Tomorrow“, „Book Of Life“ z prvotiny „When Worlds Collide“, „Bleed“ a „Call Of Arms“ z „Shadows“ a „Moonlight Night“ a „Master Creator“ ze stejnojmenné novinky. Na rozdíl od předcházejících Němců, si Sinbreed užili už víceméně všichni návštěvníci dnešního večera, čímž chci říct, že o moc víc lidí, než pařilo na Sinbreed, už na Serious Black nedorazilo. A za skvělou show si především nový frontman zaslouží palec nahoru. Nebo oba palce.

Serious Black se sice pyšní nejmenším počtem vydaných desek z celého line-upu, zato s největším publikem a popularitou a lákají na jména Urban Breed, Bob Katsionis, či Alex Holzwarth (momentálně stejně jako Fabio Lione loučící se s Rhapsody of Fire)… Z nového alba „Mirroworld“ zrovna neskáču nadšením. Album nepovažuji za špatné, avšak spíše průměrné, na druhou stranu na scéně písničky fungují stejně jako ty z prvotiny „As Daylight Breaks“ a jak už to tak čas od času bývá, po vynikajícím koncertě si i méně oblíbené album poslechnu s větší chutí. Setlist zahájila novinka „Breaking The Surface“, otvírák nové placky a večerem nás spolu s užvaněným Urbanem prováděl také v češtině klávesák Jan Vacík. Tomu nechal trhlý frontman prostor vystřihnout si stejně jako na albu netradiční, leč pohodovou skladbu „Dying Hearts“, jejíž zařazení potěšilo (a ano, pořád mi připomíná „Join Me“ od HIM). Z první desky zazněly „Older And Wiser“, „I Seek No Other Life“, „Trail Of Murder“ a v přídavku ještě „Akhenaton“ a „High And Love“, z novinky „Castor Skies“, „Heartbroken Soul“, „Mirrorworld“, „The Life That You Want“, „As Long As I’m Alive“, bonusovka „This Machine Is Broken“ a kapela odcházela za outra „As Daylight Breaks“. Urban, stejně jako mladý Holleman, je rozený frontman (a ještě ke všemu zkušenější) a publikum mu zobe z ruky díky jeho excentrickému, hravému, ale zároveň nonšalantně vstřícnému projevu. Pauzy mezi písničkami prokládal (někdy až trochu zbytečně dlouhými) projevy ve stylu „Jestli se vám bude víc líbit první část, to jsem napsal já, další část napsal Bob.“. Zbytek kapely rozhodně nezůstával pozadu a právě Bob Katsionis s druhým kytaristou Dominikem předváděli každou chvíli opičárny a kapela bavila nejen publikum, ale i sama sebe. Alex si dopřál krátké bubenické sólo a ve výčtu muzikantů bych neměla zapomenout ani na basáka Maria, který je vlastně za tuhle smečku celý zodpovědný a díky němuž mají milovníci Breedova unikátního hlasu opět možnost si ho po letech poslechnout na živo. Ačkoliv sám zpěvák tvrdil, že jeho výkon ten večer nebyl perfektní, kamarád se ke mně po koncertě naklonil s hláškou: „Zpívá mu to líp než na cédéčku.“ Fanoušci mohli ten večer odcházet spokojení a obohacení také o fotky a podpisy, protože Serious Black přislíbili, že se hned po koncertě objeví v předsálí, což je vždy vítaným zpestřením večera. Ačkoliv na Chmelnici vypadala účast dost neslavně, doufám, že se tím nenechají pořadatelé rozhodit a kapelu opět pozvou. Třeba na nějaký festival…