Roky po vydání „The Universal Migrator“ věnoval Arjen především dvěma vedlejším projektům, do kterých se pustil s vervou. Tím prvním byl v roce 2001 Ambeon, na kterém sám nahrál většinu nástrojů a za mikrofon si vybral v té době teprve čtrnáctiletou Astrid van der Veen. Název vznikl kombinací slov Ayreon a ambient, což dost napovídá o hudebním zaměření, které prozkoumává jemnější hudební odstíny. Jediné album projektu nese název „Fate of a Dreamer“ a singlem alba byla skladba „Cold Metal“. Tenhle experiment ale žádný velký úspěch nezaznamenal a v roce 2002 přichází Arjen s jiným vedlejšákem pod názvem Star One, což je do dnešního dne jediný projekt, se kterým vydal víc než jedno album. Star One byl stvořen z původní zamýšlené spolupráce s Brucem Dickinsonem, který navrhl, že by si mohli vyměnit nějaké nápady. Vznikly čtyři skladby, pro které Arjen napsal hudbu a Dickinson texty. Projekt byl opuštěn, ale místo toho, aby nechal skladby ležet ladem, napsal k nim vlastní texty a použil je jako základ pro album „Space Metal“. Cílem Star One bylo stavět na jednodušších a přímočařejších skladbách a soustředit se na hlavní čtveřici zpěváků, kterými jsou Dan Swanö, Sir Russell Allen, Floor Jansen a Damian Wilson. Název projektu referuje k britské sci-fi sérii „Blake`s 7“ a každá jednotlivá skladba je inspirována sci-fi seriálem či filmem.
Čtyři roky od poslední řadovky Ayreon vychází šesté studiové album s názvem „The Human Equation“ a přináší očekávaný úspěch u kritiků (kteří ho považují za nejlepší od „Into the Electric Castle“) a zároveň až nečekaný komerční úspěch. Je prvním albem pod nahrávací společností InsideOut Music. Hlavní plán tentokrát byl začít s čistým štítem a pozval hosty, se kterými ještě nikdy předtím nespolupracoval (jedinou výjimkou v sestavě je bubeník Ed Warby). Další změnou byla alespoň zdánlivá odchylka od typických sci-fi a fantasy příběhů, protože Arjen toužil po tom, aby jeho tvorba zůstávala proměnlivá a tím pádem čerstvá jak pro něj, tak pro fanoušky. Místo toho se tedy vydáváme hluboko do psychologických temat. V době vydání alba se Arjen k této změně vyjádřil následovně: „Rozhodl jsem se zase jednou jít proti proudu a vytvořit tentokrát něco úplně nového. Namísto výprav do vesmíru, které většina očekávala, jsem nahlédl do samotného člověka a prozkoumal říši emocí, které se skrývají uvnitř. Takže tentokrát: žádné zámky a mimozemšťané. Nebo?...“
Konceptuálně je „The Human Equation“ návratem k formě metalové opery, kde jednotliví zpěváci zpívají role a potkávají se v dialogové interakci. A ve výčtu zpěváků zde najdeme opravdu zajímavá jména. „Vybral jsem širokou škálu zpěváků z různých stylů a ze všech koutů světa a myslím, že většina z nich jsou docela originální a překvapivé volby.“ Při pohledu na seznam hostů je potřeba dát Arjenovu vyjádření za pravdu. James LaBrie z Dream Theater, zastávající hlavní roli, postavu Já, mexická zpěvačka Marcela Bovio v roli Manželky, sám Arjen v roli Nejlepšího přítele a následně zpěváci, kteří se ujali rolí jednotlivých personifikovaných emocí: Mikael Åkerfeldt z Opeth (Strach), Eric Clayton z gothic metalových Saviour Machine (Rozum), Magnus Ekwall ze švédských stoner metalových The Quill (Pýcha), Heather Findlay (Láska), Irene Jansen, mladší sestra Floor, která s Arjenem později živě spolupracovala ve Star One (Vášeň), Devon Graves z americké progové kapely Psychotic Waltz (Agónie) a fenomenální Devin Townsend jako Vztek. V neposlední řadě se v jedné skladbě v roli Otce objevuje také Mike Baker, který zpíval v Shadow Gallery a v roce 2008 zemřel na infarkt.
Zajímavá jména ale najdeme i v instrumentální sekci. Jaké větší jméno než Ken Hensley mohl Arjen získat pro nahrání hammondů? Za klávesami stojí Joost van den Broek (After Forever, Sun Caged, Star One) a také Oliver Wakeman, syn Ricka Wakemana a starší bratr Adama. Také bych ráda zmínila Jeroena Goossensa na folkových nástrojích, se kterým Arjen v budoucnu obnoví spolupráci na projektu The Gentle Storm. „The Human Equation“ je jedno ze tří alb (spolu s „Into the Electric Castle“ a „The Theory of Everything“), kde Arjen není zodpovědný za veškeré texty: Devin Townsend si napsal všechny části pro svou postavu sám a trochou ke svým rolím přispěli i Heather Findlay a Devon Graves. Byla to také první spolupráce s Marcelou Bovio, která byla vybrána pro roli Manželky skrze internetovou pěveckou soutěž. O rok později se spolu pustili do projektu Stream of Passion.
Hlavní postava příběhu (Já) je v nemocnici po podivné autonehodě, kdy narazil do stromu na prázdné silnici za denního světla. Každá z dvaceti skladeb představuje jeden den strávený v kómatu. Manželka a Nejlepší přítel mu dělají společnost ve skutečném světě, zatímco Já je chycen ve své vlastní mysli, ve společnosti svých personifikovaných emocí, které celý život potlačoval. Já si na začátku na nic nevzpomíná a Emoce ho nutí znovu prožít některé zážitky, od dětství až po nehodu, uvědomit si své chyby a najít tak cestu k probuzení. Příběh zkoumá možnost psychologického znovuzrození. Emoce se ho společnými silami (a každá způsobem, který je jí vlastní) snaží naučit, jak být lepším člověkem. Vidět části svého života z nové perspektivy a uvědomit si jejich důsledky a všechno, co udělal špatně. Donutí ho znovu nahlédnout do nešťastného dětství s Otcem, který byl agresor a alkoholik, bil ho a nakonec rodinu opustil, šikanu ve škole, smrt jeho matky, ale i šťastné chvíle s Nejlepším přítelem a moment, kdy poprvé potkal svoji životní lásku. A později jeho velká selhání – když zradil přítele, který kvůli němu přišel o práci a to, jak byl Já ke svojí ženě odtažitý a upřednostňoval práci a jakkoli si kdysi slíbil opak, nakonec byl svému otci podobnější, než by si dokázal přiznat. Což nakonec vehnalo Manželku do náruče Nejlepšího přítele, jakkoli bezmezně Já milovala. A právě to, že je spolu zahlédl, vedlo nakonec k samotné nehodě. Všichni tři si navzájem odpustí a to umožní Já konečně ovládnout všechny negativní emoce, uniknout z vězení vlastní mysli a probudit se. Až do tohoto momentu se zdá, že album nijak nezapadá do velkého příběhového konceptu Ayreon – až na konci poslední skladby „Day Twenty: Confrontation“ je nám odhaleno, že to není tak úplně pravda. Do ticha se ozve strojový hlas, který oznamuje, že Dream Sequencer se vypíná. A hlas Věčného z Hvězd (viz album „Into the Electric Castle“) pronese poslední slova na albu: „Emoce... vzpomínám si.“ Peter Daltrey nebyl v této roli na albu kreditován, hádám, že kvůli tomu, aby Arjen posluchačům nepokazil překvapení na závěr.
Původním záměrem bylo s tímto albem vytvořit něco hudebně jemnějšího, jako protiklad k tvrdému albu Star One, ale jak se Arjen sám později vyjádřil, tyhle věci se prostě naplánovat nedají. Místo toho je „The Human Equation“ jedním z hudebně nejrozmanitějších alb Ayreon, především díky volbě zpěváků z odlišných žánrů. Vlastně bere tu rozmanitost až do extrémů – jemné pasáže jsou jemnější, než kdy dřív, ještě nikdy nebylo použito tolik folkových vlivů (včetně využití netradičních nástrojů jako Panova flétna, didgeridoo nebo fagot), progové části si neberou servítky a když dojde na metalovejší vyznění, jsou to možná nejtvrdší části, jaké Arjen předtím nebo potom napsal. Nejsilnější stránkou tohoto alba je ale práce s hlasy, která je tu dosud bezkonkurenčně nejlepší. Je to do dnešního dne jeden z vrcholů Arjenových schopností vybrat správné pěvce tak, aby zapadli do své role. Sluší se možná poznamenat, že mám odjakživa obrovský problém s hlasem Jamese LaBrieho, který z mého pohledu zní ve své domovské kapele většinu času jako koza. To, co ale zpěvák předvádí tady, je jeho životní výkon. Jeho emocionální provedení hlavní postavy je dechberoucí a nezbývá než smeknout a těšit se na to, že je čerstvě prvním odhaleným zpěvákem pro chystané nové album. A není sám, kdo se na téhle nahrávce pěvecky vytáhnul. V té době ještě neznámá Marcela Bovio se své velké role zhostila s přehledem a její něžný emocionální projev do příběhu skvěle pasuje. Úžasný je také kontrast dvojice Láska a Vášeň – křehký hlas Heather Findlay a silný, sexy projev Irene Jansen. Skvělí jsou oba pánové s hlubokými hlasy. Mikael Åkerfeldt a Eric Clayton mají pasáže, které pokaždé přitáhnout posluchačskou pozornost a patří k těm nejlepším na albu. A pak samozřejmě šílenec Devin Townsend jako Vztek. Nedokážu si představit roli, která by mu padla líp. Jeho provedení je naprosto geniálním zhudebněním emoce. A nejde jen o jednotlivé výkony, deska je navíc plná úžasných dialogových výměn (stačí si poslechnout například závěr „Day Four: Mystery“ a bude jasné, o čem mluvím).
Tohle je geniální album. Z mého pohledu jedno z nejlepších, jaké kdy byly vytvořeny. A i přes svoji šílenou délku funguje nejlépe jako celek. Přesto je tu několik skladeb, které jsem si zamilovala ještě víc, než zbytek. Mrazivá a temná „Day Six: Childhood“, „Day Seven: Hope“, což je dost pravděpodobně jedna z nejkrásnějších písní, co znám, díky tomu, kolik smutku skrývá pod veselými tóny a také díky Arjenovu kouzelnému, typicky naivnímu pěveckému přednesu. Hravá a dojemná „Day Ten: Memories“, nádherně procítěná „Day Eleven: Love“ a v neposlední řadě vyčnívající „Day Sixteen: Loser“ se skvělým spojením Bakera a Townsenda, skladba naprosto geniální ve své šílenosti.
„The Human Equation“ je ideálně potřeba poslouchat vklidu, jako celek, aby byl zážitek kompletní a člověk dokázal zároveň s hudbou vnímat i příběh. Ačkoli výše zmíněné skladby fungují i samostatně (na tři z nich ostatně vznikly i videa), příběh je zde pro komplexní zážitek podle mě důležitější, než na jakémkoli jiném albu, co kdy Arjen vytvořil. Sedněte si, otevřete si texty (a možná láhev vína) a vyhraďte si hodinku a třičtvrtě na pozorný poslech. Nebudete litovat.
|
