GRIEF OF WAR - Act Of Treason
Předešlý zářez Japonců Grief Of War s názvem „Worship“ mě dostal technicky precizní riffovou náloží. Kapela měla v té době blízko k partám jako Suicidal Angels nebo Skeleton Pit, jenže se cosi stalo v táboře japonském a aktuální hudební osu tvoří thrash podobný smečkám Assassin, Accu§er či (z těch nových) Drunkard, které se vyžívají v nekompromisní valivé smršti s obdobně našponovanými vokály. K tomu se hned váže další věc, zatímco na předchozích albech Grief Of War zněl zpěvák Manabu Hirose uhlazeněji, nyní přidal na intenzitě a působí jako vyměněný, což v tomto případě znamená zároveň lepší, neboť tato hlasová poloha mu sedí o mnoho lépe. Ani příklon ke zmíněným kapelám samozřejmě neznamená žádnou tragédii, Japonci s nimi však nedokážou držet kvalitativní krok a jejich album zní až příliš často jako chaotický bordel bez ladu a skladu, a to zejména kvůli podprůměrnému zvuku (také v tom si vedla daleko lépe minulá fošna). Ani s dobrým technickým zázemím by ale nebylo dvakrát o co stát, otočení autorským kormidlem znamenalo navedení japonské bárky přímo do zamlžených blat, kde je na sebe natlačena jedna průměrná thrashová kocábka vedle druhé (a občasné záchvěvy agilních sól nebo šlapavého rytmu na tom mnoho nezmění). Výjimku tvoří pouze čtvrtý song, který najednou přijde se smysluplněji uceleným obsahem a silnějším thrashovým nábojem. Skladba se tak svojí kvalitou vymyká zbytku, divně ale působí fakt, že jde o píseň titulní, jež by měla z podstaty symbolizovat celou nahrávku. Takhle pouze umocnila pocitovou nepřehlednost aktuální fošny.
4/10
YouTube ukázka - Act Of Treason
KAYSER - IV: Beyond the Reef of Sanity
Švédové Kayser na své čtvrté studiovce nabízejí velmi zajímavý mix thrashe s melodickým rock-metalem. Při pohledu na osazenstvo ale dává zmíněná kombinace smysl, vždyť několik členů se zároveň pohybuje (nebo pohybovalo) v kapelách se značně odlišným žánrovým zaměřením, z nichž nejznámějším spolkem budou patrně stoner-rockoví Spiritual Beggars, ve kterých účinkoval zpěvák Christian „Spice“ Sjöstrand. Ten je hlavním lákadlem Švédů, na první dobrou ale zaujme také povedená malba na obalu alba. Po jeho spuštění je nicméně dobré oprostit se od rušivých vnějších vjemů, neboť muzika si ve své propracovanosti žádá více pozornosti, když disponuje pozvolným, avšak spolehlivým „vcucávacím“ tahem. Při poslechu se potkáme se zajímavou progresivní stavbou písní, groovy a moderními prvky s neo-metallicovským dotykem, pozvolným tempem i šlapavou dynamikou, Mustaineovsky vynalézavými sóly, thrashově chytlavými riffy a hlavně melodiemi, jež jsou nejvíce soustředěny v Christianových vokálních linkách. Když metalovou materii pozvolna uvolní harmoniemi protkaný refrén, působí to jednak nečekaně, jednak osobitě a originálně (málem art-rockové melodie spojené s old-school thrashem stále patří mezi neprobádaná území). Vrcholy, ve kterých jsou zmíněné aspekty soustředěny s nejvyšší intenzitou, hledejme v položkách „One Man Army“, „The Silent Serenade“ a „Dusk“, pokud něco naopak snižuje kvalitu nabízené hudby, je to málo důrazný zvuk, což zrovna v tomto případě mrzí dvojnásob. Album přesto zaslouží nemalé doporučení, které by měli následovat zejména tací, kteří v thrashi hledají osvěžující a neoposlouchané prvky.
7/10
YouTube ukázka - Through the Darkness
BONDE DO METALEIRO - O Ataque Dos Headbanger Virjão
Nakonec mírně odlehčíme tón, a to díky brazilské crossover partě Bonde Do Metaleiro. Ta je mírnou záhadou, neboť o její existenci na netu mnoho zmínek nenajdeme, na druhou stranu počet fanoušků hlavního představitele kapely na facebooku převyšuje sto tisíc „lajků“, což je číslo, kterým se nemůže chlubit nejedna daleko známější banda. Pravděpodobně to signalizuje značnou oblibu v domácí kotlině, a není se co divit, projekt maníka s přezdívkou Metaleiro v sobě ukrývá dostatečně nápadité prvky, které uvolňuje pro subžánr typický smysl pro humor. Ne tedy, že bych rozuměl textové složce, pohoda sálající z hudby je však téměř hmatatelná. Nejednou jsem si při poslechu vzpomněl na vynikající ruské crossery Siberian Meat Grinder, oproti nim ale Brazilci méně tlačí na thrashovou pilu (jakkoli nebudeme ochuzeni o několik nadupaných pasáží) a více se přiklánějí ke skáčkovo-punkové odnoži. V praxi to znamená neustálé tempové zvraty, kdy klidnější úsek zalehne krátká hardcore/metalová nadílka, aby vše nakonec odlehčil nějaký vtípek nebo variabilní vokální hrátky. Dočkáme se náznaku hip-hopu, growlingu nebo trendy-melodických zpěvů (které jsou snesitelné právě díky jasné parodizaci), jindy se jenom mluví nebo přijde ke slovu dětská říkanka. Vrcholem je závěrečný kus „Nudes“, jenž po akusticky hravém úvodu ala Gypsy Kings postupně zrychlí do nápaditě rytmické jízdy, kterou ještě okoření chytlavý sólový part. Chcete-li se muzikou bavit, pusťte si album „O Ataque Dos Headbanger Virjão“, zklamání nebudete.
7/10
YouTube ukázka - Hino Dos Virjão
|
