Desert rock nebo stoner rock, chcete-li, byl, je a bude vždycky minoritní žánr. Už jen proto, že si zakládá na absolutní nehitovosti a s pořádnou dávkou psychedelična nemůže nikdy být masovou záležitostí. Přesto, nebo možná právě proto, je tento druh hudby semeništěm kultovních kapel, které sice na žádné zlaté a platinové ocenění nedosáhly, ale existuje mnoho příznivců, kteří na ně nedají dopustit. Mezi tyto spolky bezesporu patří dávná formace Kyuss, jenž se bez velkého rozmýšlení dá označit za tu nejkultovnější stonerrockovou kapelu. Ať už proto, že dala světu talent Joshe Hommea (Queens Of The Stone Age, Eagles Of Death Metal), vypiplala jeho kolegu Nicka Oliveriho a v neposlední řadě také bubeníka Branta Bjorka. Ten už dávno dal bubenické soupravě vale a dnes už působí coby sólový umělec, jako frontman vlastní kapely.
Možná je Bjork z výše zmíněných členů vidět nejméně, to ovšem neznamená, že by jeho umělecká dráha byla méně plodná. A poté, co je kolem kapely Vista Chino, kde působil jak Bjork, tak další někdejší členové Kyuss (frontman John Garcia a basista Nick Oliveri) až podezřelý klid, porkačuje si Bjork v sólové dráze. Tentokrát se obešel bez přídomku The Low Desert Punk Band a proto po šesti letech vydává desku opět jen pod svým jménem.
Pro toho, kdo zná jak tvorbu Kyuss, tak předchozí Bjorkovy aktivity (ať na sólové dráze, tak v rámci Vista Chino nebo další kultovní formace Fu Manchu) nemůže být zaskočen nebo překvapen tím, jak „Tao Of The Devil“ zní. Možná jen při názvucích Dálného východu v úvodní „The Gree Heen“ posluchač zbystří, ovšem následující zmučené sabbathovské riffy už věci uvedou na pravou míru. Právě k Black Sabbath má tento úvod alba (jak „The Gree Heen“, tak následující „Humble Pie“) nejblíže a místy, s trochou fantazie zní Bjork jako Ozzy Osbourne. Právě úvodní dvě věci by se daly označit za stěžejní kompozice celé kolekce, protože nejen že jsou nejsvižnější (jestli se toto slovo dá vůbec v souvislosti s touto deskou použít), ale obsahují ty nejvýživnější nápady.
Ona totiž „Tao Of The Devil“ brzy začne upadat do stereotypu, ještě „Stackt“ nebo „Luvin`“ pohromadě drží bytelné riffy, v „Dave`s War“ už ale Bjork nemůže více než devítiminutovou stopáž utáhnout. Závěrečný „Evening Jam“ je pak pro posluchače hodně těžko zkousnutelnou záležitostí, která prostě jen nudně natahuje závěr alba. Sice ve stonerrockovém ranku jsou tyto psychedelické jamy v podstatě nutností, ovšem jejich funkčnost může vyniknout jen v zahuleném klubu, při domácím poslechu spíše unavují.
Bjorkova deska je rozhodně dobře zvládnuté řemeslo, které prostě příznivce stoner rocku nemůže urazit. Sice je tento muzikant vždy silnější, když je členem party jako v případě Kyuss nebo Vista Chino, ale už před dlouhými léty dokázal, že umí obstát i jako sólový umělec. „Tao Of The Devil“ je tak další střípek do mozaiky jeho kariéry.
|
