Deska „This House Is Not For Sale“ je pro Bon Jovi velice důležitá. Chtělo by se říct, že až existenčně. Poslední album „What About Now“ sice, jak už je u kapely zvykem, dosáhlo první příčky oficiální americké hitparády, ale po celém světě se ho prodalo pouze milion a půl kopií, což je nejhorší výsledek v historii kapely (jistě, úspěch jaký dosáhlo třeba „Slippery When Wet“, tedy prodej osmadvaceti milionů, dneska nezopakuje nikdo ani kdyby se na hlavu stavěl) a hned poté se s Bon Jovi musel rozloučit kytarista Richie Sambora. Na pozici kytarové jedničky jej proto nahradil Phil X, který už mu nějaký ten pátek kryl záda na koncertech. S ním kapela debutovala loni s kolekcí rarit „Burning Bridges“. Ta až tak úplně nepřesvědčila a zachránilo jí vlastně to, že se nedá považovat za řadovou desku.
Jon v mezičase mluvil o vnitřní integritě kapely a jako důkaz potvrdil, že Phil X i basista Hugh McDonald jsou řádnými členy kapely. V případě McDonalda se tak stává po více než dvaceti letech služby Velkému Jonovi. Docela ostudné… V létě vydaný singl „This House Is Not For Sale“ ale potěšil. Určitě více než v případě pilotu z minulé desky „Because We Can“. Singl tedy zahřál u srdce, ale ne až tak úplně překvapil. Nese se totiž v jasné šabloně Bon Jovi, tak jak se kapela prezentuje nejpozději od alba „The Circle“ (k tomuto přerodu se ale už schylovalo na „Have A Nice Day“), tedy v čistě poprockovém kabátku s jasnými melodiemi a klenutými vokálními linkami. V podstatě ale tento singl splnil všechno, co se od něj čekalo.
Jenže co dál. Předně je nutné zdůraznit, že Jon nikým nezaplňoval skladatelskou díru po Samborovi a kromě něj se nikdo z kapely na komponování nového materiálu nepodílel. Takže jakápak právoplatná kapela… Proto dostala průchod spolupráce s producentem a skladatelem Johnem Shanksem, který se sice v minulosti už na některých skladbách podílel, ale tentokrát se stal už mužem číslo dvě. Po Jonovi. A právě zde je absence Sambory cítit. Je pravda, že na poslední desce už nebyl v moc dobré pohodě, ale přece jen jeho duch tam stále byl. Ne, že by Phil X byl horší kytarista než Sambora, to ne, ale stále je to jen námezdní hráč. Sambora měl s Bon Jovi leccos odžito.
Proto je klasická rocková kytara na „This House Is Not For Sale“ potlačena a samozřejmě o tvrdých riffech z „Runaway“ si posluchač může nechat jen zdát. S nimi se ale nepočítalo. Co se týče kytarového zvuku, nedostává se moc prostoru ani na sóla, která při Bon Jovi v minulosti byla dost důležitá. Spíše to vypadá, že se kytara už definitivně spolu s dalšími nástroji stala jen prostředkem, aby za Jonovým hlasem bylo nějaké křoví. Ten je dominantní ve všech skladbách, což ovšem tak nevadí, protože je to po celá léta jasná deviza a poznávací znamení souboru.
Na první poslech deska zklame. Kromě pilotní singlu se totiž zdá, že se není čeho chytit, což třeba u „The Circle“ (stále i po sedmi letech skvělá kolekce) nebyl vůbec žádný problém. Tady ty lepší momenty začnou vystupovat na povrch až později. Bylo by odvážné tvrzení, že se „The House Is Not For Sale“ právě díky tomu stane trvalkou. Nutno ale zdůraznit, že třeba hned druhá „Living With The Ghost“ je opět velice slušná skladba, svižná, melodická, vcelku i nápaditá. Úroveň alba pak sráží druhý singl „Knockout“, který se dá rozhodně zařadit k těm horším skladbám desky a to i s podivným klipem s trapně poskakujícím Bon Jovim.
Pozitiva ale převažují, jak už bylo zmíněno, s každým opakovaným poslechem jich přibývá. Když na první zátah uvízne v uších kromě titulní věci stadionová „Roller Coaster“ a „God Bless The Mess“, která připomene atmosféru desky „Have A Nice Day“ (i když tady je to trochu unavenější), podruhé už je záchytných okamžiků více. Mezi vydařené skladby se dají počítat ty rychlejší (tvrdší) „Born Again Tomorrow“ a „Reunion“, které určitě jsou to lepší, co Bon Jovi mohou v roce 2016 nabídnout. Naopak kdysi nejsilnější zbraň kapely, tedy prvotřídní balady, bere v poslední letech jaksi za své. A ani novinka nic nezmění na tom, že poslední skutečně hitovou baladu natočili Bon Jovi pro album „Lost Highway“, tedy „(You Want To) Make A Memory“. V porovnání s ní a nedejbože i s „Never Say Goodbye“, „Bed Of Roses“ nebo „Always“ jsou „Labor Of Love“ nebo „Scars On This Guitar“ jen stokrát převařenou polívčičkou.
Když tak člověk projíždí diskografii Bon Jovi, přijde na zajímavý poznatek. Když se totiž tahle parta začala dostávat do úzkých, dokázala vhodně zakormidlovat a otočit se trochu jiným směrem. Stalo se tak po „New Jersey“, stalo se i tak po „Bounce“. Možná by byl čas zase na nějaký ten menší zvrat. Je ještě na něj síla? Co, Jone…?
|
