Bylo by sice nespravedlivé tvrdit, že kdyby Graham Bonnet nenazpíval v roce 1979 „Since You Been Gone“ a „All Night Long“, respektive desku „Down To Earth“ v rámci šesté sestavy kapely Rainbow, nebyl by dnes vyhledávaným umělcem, ovšem jasné je, že člověk si jej nejvíce spojuje právě s kapelou Ritchieho Blackmorea. Tehdy se okamžitě zapomnělo na popové začátky v The Marbles a o Bonnetovi se bude v dalších letech hovořit už jako o výlučně rockovém umělci. Poté, co si vyzkoušel, jaké je to stát po boku dalšího velkého kytaristy, tentokrát Michaela Schenkera, se dokonce pustil do metalu v kapelách Alcatrazz (s Yngwiem Malmsteenem a Stevem Vaiem) a Impellitteri, aby postupem času zjistil, že je mu nejlépe v klasických hardrockových vodách.
Těmi Bonnet vede svou současnou kapelu, se kterou vydává debutovou desku „The Book“. I když paralelně působí ještě ve formaci Savage Paradise, podle vlastních slov se soustředí jen na Graham Bonnet Band. Tedy kromě občasných sólových vystoupení, kde se vzpomíná hlavně na Rainbow, odkud jej v roce 1980 Blackmore bez pardonu vypoklonkoval za to, že si zpěvák odmítl nechat narůst dlouhé vlasy. Jenže vlasy nezpívají…
Dnes stále Bonnetův sestřih připomíná spíše leckterého státníka než rockového zpěváka, ale teď už je to úplně jedno. Hlavní je jeho hlas. A ten je stále silný. Možná už tolik neřeže jako v dobách Rainbow a ten veliký rozsah se už trochu zmenšil, ale při poslechu „The Book“ je nutné si přiznat, že to tam stále je. Bonnet se proto může pořád počítat mezi velké hardrockové vokalisty a i díky tomu se jeho novinka poslouchá, skoro by se dalo říct, až parádně. Navíc jsou už dávno zapomenuty koketérie s metalem (ty možná připomnělo vydání dávno zaprášeného ztraceného druhého alba jeho Blackthorne) a deska se pohybuje někde na pomezí hard rocku, pomp rocku a AOR.
Najdou se na ní tvrdší skladby, které jako kdyby chtěly demonstrovat, že Bonnet ve svých osmašedesáti letech ještě do důchodu určitě nemíří. Nejvíce je tento trend cítit v úvodní „Into The Night“, která nezapře ovlivnění prapůvodním speed metalem a v „Dead Man Walking“, což je naopak šťavnatý heavymetalový kousek. Většinou se ale Bonnet drží osmdesátkového hard rocku, který nepostrádá stadionové refrény. Ukázkovými příklady takového stylu jsou rozhodně „Welcome To My Home“, „Rider“ a závěrečná „California Air“, jenž patří mezi to nejlepší, co Bonnetova deska nabízí. Aby také ne, když prostě tohle tento zpěvák umí nejlépe.
Desce tak možná lze vytknout jediné a to je fakt, že se až příliš pohybuje v osmdesátých letech. Přímo se tak nabízí srovnání s novinkou Glenna Hughese, což je samozřejmě Bonnetův vrstevník a ctitel té samé školy. Hughes svou desku vystavil na moderních aranžích a zvuku, který nezapře letopočet, jenž je teď v kalendáři, kdežto Bonnet spoléhá spíše na přízeň staromilců, kterým je „The Book“ určena. Ale když je nostalgie takto kvalitní, tak v podstatě ani nevadí.
(Deska je vydána jako 2 CD, kde první je novinková nahrávka a druhé obsahuje nově nahraný průřez kariérou tohoto zpěváka. Myslíte že na ní chybí „Since You Been Gone“?)
|
