Freedom Call již pomalinku dvacet let dráždí své posluchače abnormálně pozitivní náladou a veselými popěvky, a i když bychom bez problémů nalezli epigony kráčející v jejich stopách, tak žádný z nich se nikdy freedomácké pozitivnosti, líbivosti a melodice ani zdálky rovnat nemohl. Hned zkraje nutno říci, že aktuální deska je bez problémů srovnatelná s prvními třemi majstrštyky. Takže vítejte ve světě „Stairway To Crystal Eternity“, part II, a.k.a. „Master Of Light“. Stačí jen zmáčknout tlačítko „Play“ a nechat se unášet libými tóny, toliko potřebnými v nastávajícím podzimním období.
Už od zábavného a vcelku originálního klipu k úvodní „Metal Is For Everyone“, ve kterém se před kamerou zapitvořilo mnoho fanoušků kapely, jde jasně vidět, kam se smýšlení kapely posunulo (= vrátilo). Členové, v čele s mozkem Chrisem, pochopili, v čem tkví hlavní důvod jejich popularity a s tímto vědomím stvořili album, jež jejich fanoušky posadí na prdel. Doslova a bez kompromisů.
Hledat ryzejší powerspeedové album by byla námaha zcela zbytečná, sisyfovská, obzvlášť v současné době. Freedomové letos nabízejí k poslechu dvanáct skladeb (namísto populárních čtrnácti), kde ale ani náhodou nenalezneme jediný střep odbytosti, nedokonalosti nebo nedostatečné propracovanosti. Už od první chvíle na posluchače nemilosrdně útočí zhudebněná pozitivita v podobě všech skladeb. Je jedno, kam sáhnete a kterou si pustíte, výsledný zážitek bude pokaždé stejný.
Nemá ani zvlášť význam podrobně rozebírat jednotlivé skladby, protože na jejich živočišnou chytlavost se lehce chytíte nejpozději vteřinu po nájezdu úvodní hymny. Z dvanácti tracků rovnou pět ubíhá rychleji než splašený mustang po severoamerické prérii („Metal Is For Everyone“, „A World Beyond“, „Kings Rise And Fall“, „Hail The Legend“ a nakonec i „Riders In The Sky“, částečně ještě titulní „Masters Of Light“), u třech si koník musí odpočinout, lehce zpomalí, ale neztratí ani ždibec chuti po chutném melodickém soustu („Hammer Of The Gods“, “Emerald Skies“ a „Rock The Nation“). V jednom případě se o půlnoci ztratí… tak pomalinku, za doprovodu hřmících kytar, v podobě doposud nejtvrdší skladby „Ghost Ballet“, lehce vystrašen šlape dál, aby se u fontánky za tónů půvabné balady „Cradle Of Angels“ napil a odpočinul si. Pak může s klidem vyrazit na druhé, třetí, páté kolečko. A stále není dostatečně nasycen.
Zvuk je opět lepší a vyrovnanější než minule. Trend v podobě moderně zvučených, ostrých, řezavých kytar pokračuje dále (nádherně si jich můžeme užít ve skladbě „Ghost Ballet“, kde v refrénech znějí až metalcorově). Kláves je obdobně jako minule, a klidně bych si jich dokázal představit i o malinko více, ale to v žádném případě neberu jako vadu na kráse celku. Bicí Jordánce Ramy Aliho znějí živě a energicky, basa Turka Ilkera Ersina drží spodky přesně tak, jak by měla a zbytečně nevyčnívá. Vychválit ale musím Chrisův vokál, který má dlouhodobě kvalitativně stoupající tendenci a v současné době je z něj již vyspělý a zkušený vokalista, jehož měkký a hladivý zpěv působí jako balzám nejvyšších kvalit. A to nemluvím o bohatých, vrstevnatých sborech, které provázejí každou skladbu. Zkrátka, produkční stránce nelze vytknout zhola nic.
Je jasně slyšitelné, že se Chris Bay společně s druhým šestistruníkem Larsem Rettkowitzem, (jehož tři skladby – „Kings Rise And Fall“, „Hail The Legend“ a „Riders In The Sky“ jsou maximálně vítaným a zdařilým příspěvkem na placce), momentálně nacházejí v jednom ze svých nejšťastnějších a nejspokojenějších období. Jak jinak taky vysvětlit takto pozitivním slunečním paprskem provoněnou, snad až abnormálně kvalitativně vyrovnanou desku, na níž se jakékoli vady hledají obtížněji, než stopy tučňáků na severním pólu. Příliš se o to ani nehodlám snažit. Ale když už velí povinnost recenzentská… Texty na úrovni žáka třetí třídy speciální školy (na to jsme ale už zvyklí). Některé vokální linky by šlo rozvést malinko jiným směrem. Absence fanfárkové kompozice (viz "Journey Into Wonderland", "Tears Of Babylon" nebo "Land Of Light I, II")! Nezmínit nemůžu ani hrůzostrašný homomačovský přebal, ten ale díkybohu ničím s obsahem desky nekoresponduje.
Nic ze zmíněných negativ nemělo a ani nemohlo mít vliv na výsledné hodnocení. Občasnou temnotu let minulých opět vystřídalo slunce, zářící na provoněnou lesní mýtinku. Vyrovnanější a divočejší desku z ranku melodického metalu na trhu v současnosti nenajdete. A bohužel si ani nedělám iluze, že někdo ve světě v následujících měsících přispěje čímkoli hodnotnějším… Snad možná opět Freedom Call za dva roky.
|
