Źádné hořekování nad koncem Mötley Crüe se u Nikkiho Sixxe nekoná. Jak sám přiznává, horší by bylo celou tu mašinérii táhnout dál. Věnuje se tak pouze svým Sixx: A.M., kde už na plný úvazek může působit kytarista DJ Ashba, když už se situace v Guns N`Roses dostala do normálu a na svůj post se vrátil Slash. Možná i proto jsou Sixx: A.M. v poslední době natolik plodní, vždyť letos přicházejí už se svou druhou deskou. Po jarní „Modlitbě pro zatracené“ je tady podzimní „Modlitba pro požehnané“. A kapela je stále více v kurzu. Jako kdyby si Sixx chtěl vynahradit všechny ty roky, kdy byl na vrcholu, ale kvůli množství fetu a chlastu, co tehdy do sebe pral si z toho nepamatuje zhola nic.
Po pravdě, „Prayers For The Damned, Vol. 1“ až tak úplně nepřesvědčilo. Naplno na něm totiž propuklo Sixxovo vizionářství a trendovost a deska tak jela pouze ve vyšlapaných kolejích soudobého amerického hard rocku. Tedy jakési směsice starého rock n`rollu, který prezentovali Mötley Crüe, post-grunge a alternativy na pozadí zbytečně burácivého zvuku, kdy je samotná písnička stavěna až na druhé místo. Umělý efekt působící na první signální. Rocková obec sice desce tleskala, až z toho byla slušná žebříčková místa, ale znalec toho, co byl Sixx schopen vyprodukovat v minulosti, věděl své.
Co následovalo? Pochopitelně klasické bití v prsa (zde je třeba připomenout starý Sixxův výrok: „Až vyjde nová deska Mötley, tak je s celou grunge scénou konec. Těm kašparům se studenejma nohama v ponožklách z ovčí vlny to natřeme silou Crüe.“) a hned slibování dalšího pokračování. Pokračování takové desky jakou jarní Prayers byla? To snad ani ne. Člověk jen doufal, že si Sixx vybíral svou horší hodinku, i když, ruku na srdce, v rámci Sixx: A.M. nedokázal dosud přesvědčit na sto procent. První dvě alba, tedy „The Heroine Diaries Soundtrack“ a „This Is Gonna Hurt“ sice nebyla špatná, ale přece jen, to pověstné „ono“ vypadá trochu jinak.
Nedaly se proto velké naděje vkládat ani do „Prayers For The Blessed, Vol. 2“, ta jarní pachuť zůstávala. Ale na tomto místě se hned sluší říct, že od 18. listopadu je pryč. Podzimní kolekce svou jarní sestřičku překonává o sto koňských délek. Pryč jsou najednou zbytečně lomozící kytarové poryvy, které se mnohem více hodí k Disturbed nebo Five Finger Death Punch než k poslednímu hairmetalovému mohykánovi. Jistě, jistě s Mötley Crüe už má i „Prayers For The Blessed, Vol. 2“ společného pramálo. Je stále moderně pojatá, ale na rozdíl od „Zatracené desky“ se zde dostaly na povrch slušné nápady. Prostě a jasně se dá říct, že Sixx opět našel svůj životadárný pramen skladatelské potence.
I když ze začátku (v úvodních věcech „Barbarians (Prayers For The Blessed)“ a „We Will Not Go Quietly“) se ještě podobnost s prvním dílem ukazuje, přece jen vykukuje trochu větší potenciál. Hromové riffy ve „Wold At Your Door“ pak už přesvědčí, že tentokrát se bude jednat o lepší zážitek, než jaký Sixx a jeho parta připravili na jaře. Kupodivu rušivě nepůsobí ani projev zpěváka Jamese Michaela, který má do charismatu Vince Neila a koneckonců i Johna Corabiho (když už jsme u těch zpěváků, co působili se Sixxem) hodně daleko. Navíc i DJ Ashba si vybírá svou lepší chvilku a jeho sóla působí dotaženěji než v minulosti.
Velmi silnou položkou jsou balady, zejména pak „Maybe It`s Time“ a především hitová „Without You“ (že by Sixxovi docházela inspirace a musel pojmenovávat skladbu podle svého někdejšího hitu, který hrál s Mötley Crüe?) mají dobře zkomponované melodie, které z nich dělají potenciální hity. Naopak „Riot In My Head“ pak připomíná spíše baladické kousky Aerosmith z jejich heroinového období. Za zmínku určitě stojí i uvolněná „Suffocate“, jenž disponuje klasickou kalifornskou atmosférou a Ashbův instrumentální výtrysk energie „Catacombs“.
Prostě, ten kdo Sixx: A.M. ještě neodepsal jako prachsprosté trendaře, může jim s klidem dát šanci. „Prayers For The Blessed, Vol. 2“ se totiž docela povedla a Sixx a jeho partička s ní budou do roku 2017 vstupovat přece jen o něco lehčeji, než by se před jejím vydáním mohlo zdát.
|
