Na scéně je devátá studiovka Törru, ani její vznik ale neproběhl bez rozvířených personálních vod, ačkoli oproti tsunami, která smetla Vlastu Henycha před vydáním předešlého zářezu „Tempus Fugit“, šlo jenom o drobounkou přepršku. Nejprve se totiž objevila zpráva, že se osazenstvo rozrůstá o nového člena Radka Reddy Kroce (ex-Kreyson), aby bylo vzápětí uvedeno, že tato spolupráce bude ukončena a Törr pojede dál zase jenom ve třech. Na svém místě nicméně zůstal nejen zakladatel kapely, ale hlavně autor většiny materiálu, Ota Hereš, takže fandové mohli zůstat v klidu. Co tedy čekat od desky, na kterou se čekalo plných pět let?
Hodně napoví samotný název, který již předem vyvrací další zbytečné debaty o tom, že tohle přece nemá s tím „pravým“ blackem vůbec nic společného. Hereš měl prostě vždy blíž k psaní jednodušších, ale zároveň chytlavějších kompozic, tentokrát by však bylo chybou o albu „Black’n’Roll“ smýšlet jako o tvrdší verzi Alkeholu, sice se i zde nejednou střetneme s tří-akordovým mustrem (nic proti němu, vždyť v "jednoduchosti je síla!"), při poslechu nás však omotá černý pocitový aksamit, jenž nemá s juchandou Otovy domovské party nic moc společného. A není to jen kvůli jeho zpěvu, kdy principál samozřejmě prohlubuje výraz a slova tahá více ze dna hlasivek, ale hlavně díky zvuku. Ten se totiž hodně povedl (a opět za ním nestojí nikdo jiný, nežli Hereš), po spuštění desky plně zaplní poslechovou místnost a samovolně vtáhne do hudebního dění, jehož základ obohacuje, nabobtnává a do výsledného hodnocení přihazuje nejméně půl bodu navíc.
První kus „Krajina snů“ v sobě obsahuje mini-intro, ve kterém Ota zlověstně klidným projevem adekvátně navnadí na rytmickou jízdu, jíž - podobně jako všechny další songy - probublá krátký, ale účinný sólový (t)var. Jinak nečekejme jakékoli pokusy o průnik do složitějších autorských množin, vše inklinuje k pokud možno účinným riffům, které potáhnou celou skladbu k úspěšnému cíli. Daří se to jak v "Krajině snů", tak hned v následné hitovce „Hombre“, u níž je patrná další Herešova touha, tedy aby song dobře fungoval na koncertech, hlavně ve svém refrénovém partu. Není pochyb o tom, že výkřik „Ty, Hombre“, doplněný o krátké frázové dozvuky, bude slavit úspěch. V jinak slušném tracku „Údolí nářků“ se ale chorus naopak stal největší slabinou, v syrově thrashovém „Proroctví“ se zase vokální linky podřizují temnějšímu vyznění a refrén zde téměř absentuje.
Pak se ale začnou dít věci! V následující palbě s názvem „Mr. Dat“ pánové řádně přiloží pod akcelerační kotel a náhle jsou ještě daleko zábavnější. Díky masivnímu zvuku (a správné hlasitosti) se při poslechu této písně začnou „ženit (mr. dat) všichni čerti“, tady není místo pro pochyby, síla hudby nesnese jiné nežli souhlasné argumenty. Výborně si vede také „arakainovská“ položka „Už dost“ s hostujícím Honzou „Protheusem“ Macků (Dymytry), vtahujícím melody sólem a opět funkčně pro-koncertním refrénem, a hlavně štych „Chceme ven“, jenž se nejvíce přibližuje původnímu duchu Törru, střídá táhlé tempo se svižným a celkově šlape jako perfektně seřízený stroj. Mimochodem, tuto pecku odzpíval baskytarák Honza Bartoš (výrazněji se představil již v předchozím "Údolí nářků") a vdechl jí zvláštní osobité kouzlo. Také „Iluze“ se ve svých plíživých tónech nenápadně vkrádá pod kůži a rozprostírá ďábelské plátno pro zběsilou malbu navazující skladby „In Nomine Ira“, ve které strhávají instrumentální valy, stejně jako opět povedený zpěv samotného autora písně, Honzy Bartoše, jenž chvílemi zní, jako by jej v základu doprovázel samotný Satan.
Jde zároveň o pomyslný vrchol alba, neboť závěrečná tři čísla „Strach“, „Svět jiných“ a polo-akustický dojezd „Jen si přej“ patří do běžnější Herešovy tvorby a zaujmou spíše fragmentově (u prvně jmenované např. chytne finální vyostření, u druhé melodické vyhrávky a vrstvené zpěvy s dopingem thrashových ú-seků). Při posuzování alba jako celku je ale nutné kvitovat nasazení muzikantů a energii, která z hudby sálá, většinou slušně baví a zejména v případě rychlých songů dokáže velmi schopně nakopnout.
|
