Když se řekne Dark Tranquillity, v hlavě mi naskočí hned několik hitů a jejich výčet je opravdu dlouhý. Tahle gothenburgská legenda má obdivuhodně vyrovnanou kariéru, nikdy nenatočila špatnou desku a i když se z ní nestala megahvězda, svůj kredit si drží dodnes. Patří k pionýrům žánru zvaného melodický death metal a mezi jejich nejslavnější záseky patří určitě desky „Projector“ (ve své době opravdu něco neslýchaného), „Haven“ či „Fiction“, samostatnou kapitolou jsou jejich první desky „Skydancer“ a „The Gallery“, které vlastně celý žánr definovaly.
Nyní vychází v pořadí už jedenáctá studiovka s názvem „Atoma“. O krásný, secesí ovlivněný obal se postaral, jak je už zvykem, kytarista kapely Niklas Sundin. Pokud si koupíte limitovanou edici, určitě budete potěšeni nádherně zpracovanou knihou s bookletem a dvěma disky. Na prvním disku je logicky to hlavní – tedy „Atoma“. Album je stejně klasické jako trochu jiné. Na jednu stranu jsou to pořád starý dobří Dark Tranquillity a nic zásadního se u nich nezměnilo. Na stranu druhou kapela je na každé desce vždy malinko jiná. „Atoma“ je semknutý počin vyzrálé skupiny a její atmosféra je pohlcující. I když nepostrádá hity, jde především o celek. Za fantastickou atmosféru může i výtečný zvuk, o který se postaral David Castillo (např. Katatonia).
Na desce se šikovně střídají rychlé věci s těmi pomalejšími, i když tentokrát Dark Tranquillity více vsadili na rychlost, což dodává materiálu energii a jistou čerstvost. Úvodní vichřice „Encircled“, takřka thrashová „Neutrality“, „Pitiless“ s úžasným hlavním riffem nebo drsná a kousavá „When The World Screams“. To jsou opravdu energií nabité pecky, které třeba malinko na minulé desce „Construct“ chyběly. Ty pomalejší kousky pak tvoří temnou atmosféru. Takové jsou „Faithless By Default“, „Our Proof Of Life“ s hezkou melodií se dá označit jako asi nejjemnější věc na desce a „Merciless Fate“, která je téměř doom metalovou skladbou a přenáší na posluchače apokalyptickou náladu. V jejím středu pak předvede zpěvák Mikael Stanne jeden ze svých nejlepších pěveckých výkonů. Jeho čistý zpěv je příjemný a zároveň emotivní. Rovněž jeho growl je ve skvělé formě a Stanne má jeden z nejosobitějších projevů na metalové scéně. Nicméně využití čistých vokálů je zde hojnější a je to ku prospěchu věci.
Titulní „Atoma“ je takovou jasně rozpoznatelnou Dark Tranquillity věcí a mohla by být prakticky na každé předchozí desce. Díky skvělému songwritingu to je však úplně jedno, protože kapela vás stejně znovu dostane. Podobně je stavěná i „Forward Momentum“, tedy střídání čisté zpěvu a growlu, ale v tomto případě se to povedlo snad ještě lépe a skladba má navíc v sobě cosi magického. Černým koněm a nejzábavnějším kouskem desky je pro mě potom „Force My hand“, především díky své progresivitě a neustále měnícím se rytmu. Refrén je navíc totálně zabijácký a svou agresivitou může připomenout náladu desky „Damage Done“.
Metal je sice to hlavní, ale v limitované edici naleznete i druhý disk se dvěma skladbami. „The Absolute“ i “Time Out Of Place“ jsou Dark Tranquillity bez metalu, s větším podílem elektroniky a stylem (a Stanneho hlasem) se trochu blíží Depeche Mode. Možná je to rouhání, ale tyhle dvě skladby jsou naprosto výtečné a já si přeju, aby to nebyly poslední příspěvky kapely v tomto stylu.
„Atoma“ je vyrovnaným dílem. Rychlé skladby střídají pomalejší, jsou tu hitovky a plno chytlavých melodií. Musím vyzdvihnout především vklad klávesáka Martina Brändströma, který se stará o všechny ty elektronické zvuky. Jeho nápady jsou skvělé a dodávají desce osobitost. Někdo může namítnout, že se Dark Tranquillity stále jen drží toho svého a nic nového nepřinášejí. „Atoma“ sice opravdu nepřichází s ničím revolučním, ale je živá, čerstvá a je z ní cítit, že kapelu to pořád baví a hlavně není vyčerpaná. Nápady pořád jsou a tahle deska vám vydrží na spoustu poslechů, protože své kouzlo předává postupně. Je to další výborné album Dark Tranquillity.
|
