Úspěch této dánsko–švédské šestice je vlastně velmi lehce pochopitelný. Podařilo se jim na trhu nalézt místo, ve kterém prakticky neměli (a víceméně vlastně doteď nemají) konkurenci, nezanedbali propagaci, produkci a to vše, pochopitelně, zastřešili příjemně chytlavými kompozicemi, ve kterých se střídá rovnou trio hlavních vokalistů, takže „to své“ si tam mohl najít jak milovník melodie s voňavým ženským zpěvem, o nějž se stará jak krasavice Elize Ryd, tak i vyznavač těžkotonážních kytar, dychtivší po drhnoucích strojových riffech na prasecky podlazenou kytaru, společně s prvotřídním chrchláním páně Solveströma (dnes jíž nahrazeného Henrikem Englundem). Ochuzen nebyl ani milovník čistého mužského vokálu, jehož se pravidelně účastnil třetí do party - Jake E. Dle současných informací to s jeho setrváním v kapele není nijak růžové, na letošním tour má svého doublera a jen čas ukáže, jestli ho jeho producentská činnost neodřízne z působení v kapele (jen dodám, že rozhodně zajímavější se mi jeví jeho vlasový vizuál v několika posledních klipech nežli přesladký vokál).
Toto vše charakterizovalo velmi úspěšný eponymní debut. Druhá deska přihodila více diskotéky, jako by se oba autoři hudby, kytarista Olof a vokalista Jake, zhlédli v osmdesátých letech, třetí naopak přinesla převahu třeskuté metalové nálože s luxusně nazvučenými, hřmícími a koule drtícími kytarami. Nabízela se tedy otázka, kam se kapela posune příště.
Teď už lze říci, ke kterým břehům kapitán Olof zamířil. Velmi výrazně napověděl první singl „That Song“, který hudebně i obrazovým ztvárněním evokuje popovou scénu posledních let. Queenovský copyright „bum – bum – čvacht“ střídají vlezlé melodie a piánová aranž, v refrénech doplněná kytarami. Kdyby tato sotva tříminutová píseň vyšla pod hlavičkou Rihanny, nikdo by se asi ničemu nedivil, ovšem od Amaranthe…?
Muzikanti ze svého směřování nijak výrazně neuhnuli ani tentokráte, ale do jejich tvorby zasáhl střední proud. To by v žádném případě nemuselo nutně znamenat zlo, kdyby místy vyloženě neboural rozjetý vlak. Pravdou ale je, že aktuální album nabízí víceméně stylově nejpestřejší materiál ze všech vydaných desek. Najdeme zde dvě slaďounké (ty nejsladší made by Amaranthe) popárničky, kromě výše zmíněné ještě v pořadí šestou „Limitless“, což vůbec není špatná kompozice, jen těch pucavých bicích a vokálních efektů je v ní přespříliš, ale hlavně její první půlka opět evokuje výše zmíněnou umělkyni. A naopak, máme možnost si vychutnat zatím nejtvrdší skladbu kapely, následující „Fury“. Ta naopak zní, jako by vypadla z raných období a vedle divokých kytar zaslechneme i blastbeaty na bicí a převahu growlu, nepočítaje melodické refrény. Závěr alba představuje překrásnou baladu „Endlessly“, která ovšem působí dojmem, že ji napsal Andrew Lloyd Weber. Až tak moc se vymyká tradičnímu soundu kapely, osobně ji však považuji za jednu z nejzdařilejších nejen letošních balad.
Amaranthe jsou stále ve formě a snaží se v úzkých mantinelech, které si sami vytyčili, poslouchače aspoň trošku překvapovat a svoji tvorbu někam posouvat. Aktuální „popová“ tvář jim jde k duhu méně než předloňská, „metalcorová“, hlavně kvůli tomu, že došlo k lehkému otupení ostří šesti Olofových strun. Naproti tomu je Elize slyšitelně stále zdatnější pěnice a na albu si pro sebe zcela právem uzurpuje minimálně padesát procent všech vokálních partů, již zmíněnou baladu utáhne s elegancí sobě vlastní úplně sama a dokázal bych si i představit tvorbu Amaranthe bez obou mužských vokalistů. To se ovšem nestane. Každopádně se jedná o povedenou desku dnes již zajeté kapely, které mnoho lidí prorokovalo brzký konec a prakticky okamžité vyčerpání nápadů, což se jak vidno, nestalo. Jsem velmi zvědav, kam se Amaranthe nasměrují na příští desce.
|
