Asi ani Apollo Papathanasio, v době, kdy nahrazoval u řeckých metalistů Firewind Chityho Somapalu, sám sebe neviděl jako zpěváka, který v budoucnu spojí svůj osud s hard rockem a blues rockem. Powermetalový vítr, který tehdy nabral do plachet, jej poháněl minimálně do roku 2010, kdy nastoupil ke švédským retromistrům Spiritual Beggars, aby se začal stále více nořit do rockové minulosti, do kouzelného oparu sedmdesátých let. S Firewind se před třemi lety rozloučil definitivně a tím za sebou zabouchl i powermetalové dveře. Mantinely tohoto stylu už mu byly moc úzké.
Se Spiritual Beggars se Apollo už definitivně usadil na scéně a kapela se etablovala v jakýchsi reminiscencích na coverdaleovskou éru Deep Purple. Možná i proto by se dalo čekat, že jeho sólová prvotina „Waterdevils“ bude znít podobě. Jenže tak tomu není. Alespoň ne úplně. Papathanasio sice nejvíce sází na sílu svého hlasu, který se může rovnat starým mistrům Coverdaleovi, Hughesovi, Rodgersovi nebo Gillanovi, ovšem stylově je na své sólovce mnohem pestřejší než ve Spiritual Beggars a samozřejmě i mnohem více, než by si kdy dokázal představit ve Firewind.
„Waterdevils“ je pochopitelně v první řadě hardrocková deska. To se od Apolla i očekávalo. Ovšem přesahy do jiných stylů jsou mnohem větší. Nejvíce se projeví protagonistova láska k blues, která je patrná ze všech skladeb na albu. Nenajde se tu sice žádná čistě bluesová věc, jak by ji třeba zahrál Gary Moore nebo Joe Bonamassa, ale třeba v takové „I Need Rock N`Roll“ odkapává blues takřka z každé noty. Základem ale jsou, kromě Apollova zpěvu, bytelné kytarové riffy, o které se postaral i sám hlavní protagonista, jenž si k nahrávání přizval ještě řadu hostů, jako třeba Christophera Amotta (ex-Arch Enemy), Chrise Blackburna, někdejšího bubeníka Helloween Marka Crosse nebo dokonce současného basistu Citronu George Raina, který se autorsky podílel na skladbách "Fallen Endlessly" a "Chasing Shadows".
Stylové mantinely deska nepřekračuje a i když si dovede pohrát s náladami typickými pro představitele pomp rocku sedmdesátých let, jako například ve vzdušné „Fallen Endlessly“, pořád drží pohromadě. Místy se zachřestí i metalovými zbraněmi (jako kdyby si Apollo chtěl vzpomenout na svou minulost), když třeba „Safe And Sound“ má blízko k osmdesátkovému hevíku, místy se objeví stadionové motivy („Through The Fire“ nebo „Power“) a v tu chvíli je Apollo nejsilnější. Nenapsal sice novodobé klasiky (čekal to snad někdo?), ale předložil posluchači dobrou, vyrovnanou hardrockovou desku.
Papathanasio ukazuje, jaká hudba je jeho srdci nejbližší a proto mu účinkování ve Spiritual Beggars může člověk věřit. Jeho sólovka je oproti aktivitám domovské kapely optimističtější, více prosluněná, zbavena sabbathovské tíhy. A rovněž ukazuje, že tento švédský pěvec je všestranějším muzikantem, než se mohlo ještě před pár lety zdát.
|
