Když před třemi lety vyšel debut této party „Live Fast Die Loud“, sklidil z různých stran velice pozitivní recenze. Klaněly se mu takové ikony jako Alice Cooper, Nicko McBrain, vyhlášený producent Bob Ezrin, který stál například za úspěchem Kiss, a řada dalších. Hlavní postava Beasto Blanco Chuck Garric na vavřínech nakonec neusnulo, i když to tak delší dobu už vypadalo, a Beasto Blanco jsou nakonec zpět ve hře. Garric v mezičase nečinnosti této kapely opět vystupoval po boku Alice Coopera a zahrál si i s bubeníkem Kiss Ericem Singerem v jeho ESP, ale nakonec touha po vlastní muzice opět převážila.
Sestava Beasto Blanco se ale mezitím změnila skoro k nepoznání. Kromě Garrica v ní zůstal už jen kytarista Chris Latham. Sám Garric se nakonec vzdal i své baskytary a stylizoval se do role frontmana a proto čtyři struny převzal Jan Le Grow a na stoličku za bicí soupravu usedl místo Glena Sobela jistý Tim Husung. A nakonec i zpěvačka Callico Cooper (samosebou dcera Alice Coopera) se stala už řádnou členkou kapely a její nedílnou součástí. Změny v sestavě ale neměly moc velký vliv na stylové zaměření kapely, takže posluchači se dostává podobné porce muziky jako na debutu. Opět kapela servíruje svou verzi klasického zmetalizovaného rock n´ rollu, který podbarvuje industriálním nádechem, čímž směřuje do teritorií, které jsou vlastní třeba Robu Zombiemu, s nímž má dokonce Garric i trochu podobný projev.
Hlavní ale opět zůstává písnička jako taková. Zmizel sice ten moment překvapení, který byl všudypřítomný na debutu, nepovedlo se ani napsat tak strhující věc, jakou byla na debutu úvodní skladba „Beasto Blanco“, ale i tak je novinka plná velice slušných skladeb. Těm vévodí nejen dravost a moderní přístup (což se samozřejmě cení), ale i cit pro melodii a silné refrény, které jsou schopné utáhnout i stadionová vystoupení. Možná je trochu smutné zjištění, že nejlepší skladba celé kolekce se ukrývá pod názvem „Feed My Frankenstein“ (hádejte, od koho to je asi cover…?), kterou Garric a jeho parta přehráli skutečně svérázným způsobem s vkusně akustickým začátkem, ale i vlastní skladby jsou zde vcelku silné.
Za ty stěžejní můžeme jmenovat pravděpodobně nejsilnější věc (po té Cooperově covervezi, samozřejmě) „Honey“ s výrazným, nabušeným refrénem a Garric, jako starý protřelý vlk, nezapomněl ani na nahuštěný začátek v podobě dvojice „Buried Angels“ a „Grind“. Velice příjemným osvěžením je potom „Dark Matter“, která tepe na tajemnou strunu a i když je jedinou pomalou položkou alba, o žádné baladě se v tomto případě hovořit nedá. Deska v podstatě nemá slabého místa, protože je vzácně vyrovnaná. Prostě plyne tak nějak bez větších výkyvů ve svém standardním nadprůměru.
Letošní bezejmenná deska je sice trochu slabší, než byl třaskavý debut, ale rozhodně se nejedná o žádný kvalitativní sesun. Prostě jen zmizel ten vzrušující prvek z objevování něčeho nového, co byste od Garrica nečekali. Ale rozhodně lze doporučit těm, které zklamala letošní novinka Roba Zombieho, ale i těm, pro které už Alice Cooper na posledních albech moc dědkovatí.
|
